KORUNA SVATOVÁCSLAVSKÁ

Ty svatá pro svůj bol i pro žal

i pro své svaté z mrtvýchvstání,

jak často v snů tvých jarní pláni

srp jedovaté zášti požal

i s kořenem ti každý květ!

ó, vlasti má, kdo může říci,

jak tebe že jej osud hnět

a trýzní věčných muk a běd

tvé svaté srdce milující

v krev rozbodal!... Kdo jako ty

smí říci, v oku svatý zápal,

že celý svět se na tě sápal,

se nevděku i zrady chápal,

buď ze zášti či z lakoty!

Přec dále stojíš nezdolána,

ó, královno! V té vřavě velká

a svatá, čistá trpitelka,

ty čekáš úsměv toho rána,

kdy zavlá kolem štěstí dech,

kdy tvoje děti budou znova

ne poslední víc v národech,

kdy v pláně velkých, krásných Čech

zajásá píseň skřivánkova...

Ty víš, ta vzroste na chorál,

ó, matko, v slavné chvíli jedné,

až po té dlouhé zimě bědné

na vdoví trůn tvůj v slávě sedne

si posvěcený český král!

Půl století, co miliony

se rozjásaly k jeho chvále

a v svatovítské kathedrále

se rozjásaly všecky zvony –

Tys viděla své děti stát

kol trůnu tvého, kterak zřely

ten královský tvůj majestát,

a cítila jsi v očích tát

slz radosti proud rozechvělý.

Ty tušila jsi jako v snách

v svém srdci sladkou tuchu jara,

tys cítila, jak práva stará

ti vrácena – stín Otakara

že na tvou hlavu ruce vztáh’...

A myslila’s, že bude zase,

jak bývalo, že k srdci tvému

zas štěstí skane, k diadému

zář hvězd, jak druhdy, zjásala se.

A myslila’s, tvých skrání nach

že opět bude štěstím zruměn,

že volný lid tvůj bude blah

a peruť vzepne v mocný vzmach

ten orel slavných českých uměn,

ples radosti že rozzvučí

se širým krajem, lid tvůj drahý

od stověžaté, svaté Prahy

až po tu chatrč nejchudší...

Leč král ten umřel... A ty, máti,

jsi opět byla vdova v pláči.

Tvůj stín zas prázdným hradem kráčí,

dob ždaje, až se naděj vrátí...

A vždy, když v noc se pohříží

kol celý kraj, se slzou v líci

k své koruně se přiblíží

a dlouho, dlouho pohlíží

vždy mlčky na ni při měsíci.

Ten bájný, krásný český skvost

tam rubínem a zlatem hoří,

tam sálá v jasném světel moři,

jak nechala jej v slávy zoři

tam velká, česká minulost...

A jak tam září sterý rubín

tou krví českých těl i hrudí,

ó, matko drahá, opět budí

se víra ve tvých prsou hlubin.

A ty v svém srdci, matko, víš,

že ten, jenž též tvé vzdechy čítá,

tvé slávy orel vzlétne výš,

že zas tu krále pozdravíš

v tom zlatém dómě světce Víta.

Ó, královno, já zřím tě stát

i venku, v nocích, bouř kdy ječí,

jak v slzách, nejsa schopen řeči,

tam s tebou český národ klečí,

jak žehná mu tvůj majestát.

Ó, matko, jak tvůj stín tam stává,

když vůkol tebe všecko dřímá

a nohy tvoje obejímá

tam osiřelá česká sláva.

A koruny té lesk a svit

tam dále hoří při měsíci

a na kolenou němý lid

a vůkol všude slavný klid –

leč svatá zář už na tvé líci.

Zpěv náhle roste na chorál,

ty, matko, víš, že v chvíli jedné

tu korunu prý ruka zvedne,

že na trůn k tobě v slávě sedne

si posvěcený český král.