Koruna z trní.

Tak věrně konal dílo své

ten velký prorok z Nazarétu, –

tak věrně v lásce slitovné

nabízel spásu všemu světu;

a jakou česť ten králů Král

pak od světa zde za to vzal?

Ach, srdce nám pláčem se plní:

Korunu z trní!

Když svaté Evanjelium

ti věrní Jeho dále nesli,

až nový život národům

se od betlemských zaskvěl jeslí,

aj, jaký zemský sklidil dík

tak mnohý Kristův učedník,

že pravdy zde rozsíval zrní?

Korunu z trní!

A dnes kdo chvátá za Kristem

i tmou i jasnem časné dráhy

a v světa rmutu nečistém

si čisté zachová své snahy, –

ta lidská zášť, ta strasť co jest,

již posmíván zde musí nést,

než skryje ho hřbitova drní?

Koruna z trní!

A přec, ó srdce, ztiš se, ztiš,

když věnec z hloží svět ti splétá;

vždyť víš, proč plesá věčně již

ta zvítězilých v nebi četa.

Aj, čímže svým Ten na trůnu

as získal slávy korunu,

již více rez neposkvrní?

Korunou z trní!

Nuž, jest-li někdy tesklil bys,

jak drsné věnce život vije,

ty – sluha – svého Pána viz,

jak osten Jemu čelo ryje.

Na věčný pomni diadém

a jednou poznáš s jásotem,

jak nebem se chvalozpěv vlní

– Koruně z trní!