Koruně sv. Václava.

Sen podivný mi sevřel těsně víčka:

Do výše vyrůstaly klenby dómu,

v jichž pestrých oknech slunce zlatem plálo.

Bouř třásla klenbou jako jásot hromů,

jak vichru kolébavka les kdy hýčká;

a množství, jež kol klečelo a stálo,

to schváceno se zdálo

nejvyšším plesem, závratí a blahem,

neb alleluja, jež mu z úst se dralo,

to přehlušilo trouby, děla, zvony.

Já davy klečet zřel za dómu prahem

a dál a dál, až k horám české země,

ba celé české plémě

své nářky odvěké a kletby, stony

na hymnu změnilo v té svaté chvíli,

co koruna Tvá, Ty náš první kníže,

jak svatovínek blíže

ku skráním krále českého se chýlí.

Co ve jásotu zástupů těch znělo,

jen štětec snu můž’ mdlými kreslit rysy,

v to slovo písně darmo barvy skládá:

Ta stará sláva, čím jsme byli kdysi,

to české, tvrdé, zkrušené přec čelo,

přes které stín se tuhých porob skrádá,

boj děsný, živlů váda

před kterým hříčkou malomocnou zdá se,

a zas ta síla bohorovná, mladá,

jež zázrakem nás ku životu vznesla,

ta první píseň v otců rodném hlase,

jež jako skřivan nad osení vstává,

ten cit našeho práva,

v boj odvaha, vše k vzruchu, světlu hesla,

ten první, samostatný oddech z hloubi,

ten první výkřik, když nadzvednut kámen,

ten vzdor a síly plamen:

vše v jásotu tom pojí se a snoubí.

Ba, duše národa v tom celá byla,

až silou svou to zdrtilo mé snění,

že procitl jsem zmožen dojmy těmi.

Ó dvakrát bolestné to probuzení!

Dóm pustý byl a věčná lampa lila

jen slzy krvavé na zdi a k zemi.

Lvi heraldičtí němí

u nohou králů spící náhle vstali

a potvor směs, dravčími perutěmi

jež hlídá zdi a okna, ta se smála

a davy stínů houstly a se ptaly:

Kde jsou ty lidu nadšeného davy?

Kde hlahol a ryk slávy?

Kde všecko, co tvá obraznost v snu stkala?

Zda skutkem bude básnická tvá víra?

Co svatou tužbou v ňadrech všem se vlní,

zda v zářný čin se splní,

až v chorál slávy zajásá vlast sirá?

A bohatýrské postavy všech reků,

co věky spí zde v sarkofagů plísni

pod chrámu dlažbou, vstaly jakby živy;

a jako vichřice ve divé tísni

kol spěly. Zřel jsem stíny zašlých věků,

lesk mečů, očí žárných záblesk divý,

skrz hledí kterak civí

jak hrozba, výtka, jak otázka soudu,

a cítil jsem, jak hněv jich spravedlivý,

když ptaly se: Ó pověz, čí to vinou,

že koruna, již v horkém krve proudu

jsme uhájili vnukům heroicky,

jen šperk co heraldický

v sen dlouhý v schránu složena je stinnou?

Kdy zaplá tento symbol slávy vaší

ve staré slávy obnoveném jase

na čele krále zase

děsnější vrahům a vám stále dražší?

A všickni, kterým tížila kdy skráně,

jimž byla cílem, povznešením, slávou,

ti stáli tu jak soudci naší doby.

A celý národ s nakloněnou hlavou

vpad’ v hlahol jich a v strmé chrámu báně

to šlehlo hymnou duchů v šeré koby,

až zachvěly se hroby:

Ó skvoste svatý, nesmrtelné ceny,

ó šperku vzácný přeumělé zdoby,

jak dlouho ještě budeš osiřelý?

Kde ruka jest, jež v lepší času změny

Tě vynese a v odznak síly boží

na hlavu krále vloží,

by zajásat moh’ v spáse národ celý?

Tvá sláva jak Tvá krása nezastárla,

Tvé drahokamy stejnou hrají září,

jak s pečlivou kdy tváří

je v diadém Tvůj pletla ruka Karla!

Ó plaň nám dále, hvězdo síly naší,

zkad lepší budoucnosti nová zoře

se vlní, světla moře, po národě!

Tys pevná kotva v zoufalost a hoře,

Tys maják, stíny noci který plaší,

Tys kouzlo, jímž jsme všickni bratry v shodě,

tož v touze po svobodě!

My nevěříme, že by v chvíli smutné

Tvůj lesk moh’ vyblednouti v českém rodě!

Tlum andělů Tě perutěmi cloní

a mečem plamenným tu ruku utne,

jež nehodná by svatokrádná, smělá

se Tebe dotknout chtěla!

Tys Gral nás, odkud spásy zdroj se roní,

Tys berla pevná v těžké naší pouti

a láskou mocní, silní vírou k sobě

s důvěrou zříme k Tobě,

nám i budoucím nedáš zahynouti!