KORUNĚ SVATOVÁCLAVSKÉ.

Z koruny Páně trn je vsazen

v tvém čele, zářný symbole,

ten nikdy, nikdy nebyl zrazen

v trpícím českém údole.

Trnovou cestu prostou kvítí

zřídka kdy radost osvěží,

je spravedlivo růže míti,

jež k trnu vždycky náleží.

Teď vlají, vichr bělorudý,

ty slavné růže toužené,

plno jich vzroste z každé hrudy

jak ohňového plamene.

Než kterou hlavu čekáš dlouze

pod sedmi klíči v komoře,

ta nepřijde již tvojí touze,

a vzdáš se touhy bez hoře.

Snad ruka tebe jen se dotkne

v nového řádu výraze,

a trn tvůj obrazně jen protkne

dlaň onu v slavné přísaze,

jak za fanfár a kotlů hřmění

na svatý kodex v Remeši

král přisliboval v rozechvění,

že proti vlasti nezhřeší.

Pak slavněji nám musí kvésti

květ lilií tvých spanilý,

až jednota nám vrátí k štěstí,

co věky v tebe vtělily.