KORUNOVACE VILÉMA PODMANITELE.

Je ticho po Londýně. Král v středu hrabat svých

je na mši v katedrale. Jsou všichni v brněních,

a vojsko před kostelem je všechno v železe,

neb vzali tuto zemi jen právem vítěze.

Kněz arcibiskup pěje a pějí klerici,

čtou z Písma, kropí, klátí pak kaditelnicí,

a král, jenž převyšuje svou hlavou čeleď vši,

stisk zuby v marné nudě a poslouchá tu mši.

A venku leží slunce. Lid stojí před domy

a hrůz a útrap války má živé vědomí:

přepadů, ohňů, hladu a moru, nemocí

a zraků vytřeštěných do dne a do noci.

A nyní korunován je v chrámě nový král,

je pravda: přepadem jen a mečem zemi vzal,

a cizí řeč mu naše, nám cizí jeho lid,

však křesťanem je přece, a krále nutno mít.

Tak z bědných upomínek a plachých nadějí

a z tepla slunečního se city vzbouzejí

a plní hruď i duši a táhnou k jazyku –

lid místy „Sláva králi!“ se dává do křiku.

A pokřik roste, roste a letí ulicí

a vpadne v katedralu, kde pějí klerici –

tu hrabata, meč v pěsti, se ženou z chrámu ven,

do zdvižených ruk bijí a tepou do temen.

A vojsko, v jehož krvi var boje dosud vře,

v tom křiku vzpouru tuší i metá pochodně

do jizeb domů. V mžiku jde oheň z krovů střech,

a brzy celý Londýn tu stojí v plamenech.

Dým halí nebe, slunce. Den zčervenal a zhust.

Do chrámu požár svítí. A celý chrám je pust,

kněz arcibiskup jen tu a jeho klerici,

jak listoví se chvějí, děs mají na líci.

A Vilém král tu stojí. Jen stáhl obrví,

i jeho duše v nitru se tetelí a chví,

neb neví, co se děje, proč plamen ten a křik,

a co mu přinést může už příští okamžik.

Však na korunu čeká. A čekal by tak dál,

i kdyby lid se s noži a klacky ve chrám vdral,

a ví, že by se nehnul, byť lid jej ubit chtěl,

on, který ve všech bojích si rovna nenašel.