KORUNOVAČNÍ KVAS KRÁLE FRIEDRICHA Z FALCE

Ta mince jesti velmi pěkné práce.

I nápis její výstižný a trefný.

Toť po latině. Přetlumočtež, mistře.

„Z božího daru a svornosti stavů.“

A ruk pět, které korunu zde drží,

toť zemí patero, z jichž usnesení

byl Heidelberský králem českým zvolen.

Však vaše báseň, Mistře, jíž jste v chrámě

Královskou Milost osloviti ráčil,

v ní vinšuje mu jmenem profesorů

a pražské učení a oudy jeho

otcovské přízni vřele poroučeje –

toť mistrovský kus latinských jest Uměn,

že Horác závistí by rdít se musil

a Cicero nad řečí lepou jásat!

Jen lente, lente! Blahorodnost vaše

mi chválu tuze nezřízenou činí – –

Hle, kterak Milost Jeho, král a pán náš

po mladých lících rdí se spokojeně

a milostností oči jeho září,

i paní králová svou tváři lepou

úsměvem sladkým také rozžehuje –

Já nevím, páni – – sami dobře víte,

já nepřistoup jsem s velkou horlivostí

k té věci, jíž jste ráčili se podjat – –

a dneska ještě dost mám obav v duši:

Hle, volený král náš je přec jen dítě – –

let třiadvacet – – v takém věku, páni,

i rozum ještě nevidívá jasně – –

i ruka potřebné dost síly nemá – –

A kdybych v tom se klamal, co dím nyní,

tvář jeho nezkvetla by právě štěstím,

však vráskami by musila ji halit

myšlenka věcí příštích – – Chacha, chacha!

Hle sýček z Kutné Hory! Nechce čekat,

až půlnoc bude! Za deního světla

obavy skuhrá! Fraucimor pak králův

svých odhalených ňader nepřikrývá! –

Chachacha! Ty mníš, pane primátore,

že v časích Milíče jsme z Kroměříže! –

Pan Budovec by tamhle tak moh mluvit!

Pan Budovec si hladí bílou bradu

a ňader těch se nijak neuráží –

Ah, toť je tedy poslední grunt obav

capitis Kutné Hory? Pane vzácný,

věz: per risum multum

debes cognoscere stultum!

Chachacha! Recte! Bene! Egregie!

Chcem také slyšet, co tak pánům k smíchu!

To štěstí naše jásá, jasný pane,

že smíme v líce slunci svému zříti!

Ach, velmi pěkně! Autor dnešní básně?

Poeta noster, salve! Nobis eris

fidus Achates! Mistr Jesenius rozjařen:

Regina nostra Elizabeth vivat!

A o čem myslí as pán z Michalovic?

Víš, pane Černíne, co tihle Uhři

za nabízenou pomoc dostat chtějí?

Vím z hruba, jak jsem zaslech. Požadují

sto tisíc zlatých jako za náhradu

svých výloh dosavadních; dále žádá

kop tři sta tisíc a to neprodleně

si kníže Gabor, aby festuňky své

moh včasně proti Turkům armírovat.

Jak? Proti Turkům? S těmi mír přec drží.

A zde jde o při naši. Nerozumím.

Za také sumy nám lze naverbovat

i rejtharstva i pěších valnou sílu!

A pravím vám, z těch peněz ani Gabor

nic nedostane, ani my vojsk nutných,

neb peněz není. Bída, všudy bída.

Pán nemá, nemá rytíř, nemá měšťan.

Nač tedy váhat? Čas dvanácti hodin,

čas nejvyší tu. Pusťme z člověčenství

podané svoje, ve svobodné pěstě

jim zbraně dejme, potom půjdou s námi

a sláva husitská se do Čech vrátí!

Jak? Vzdát se máme sami, což jest naše?

Toť nápad blázna! Mumraj nešlechetný!

My krále zvolili, by stará práva

zas českým stavům navrácena byla

a sekyru teď radíš přiložiti

i na ta, která doposud nám zbyla?

A sami vlastní rukou? – Pošetilost!

Pak zbyla by nám žebrácká jen mošna!

V tom za jedno jsme s panem z Michalovic,

a není cesty jiné, páni bratři.

Když o loňském jsme radili se květnu

– vy víte v domě pana Smiřického –

o chůzi na hrad, o tom potrestání

jednušek římských, slyšeli jste všichni,

jak Linhart Kolona tu radu dával,

jak mladý Smiřický mu přizvukoval,

že nutno pustit z podanství své lidi,

je ozbrojit a cvičit v službě polní.

Vždyť taká věc se příčí Kristu Pánu

i rozumu i duši. Nedostačí

svůj religion vyznávati ústy

a činem sloužit ďáblu. – O tom květnu

jste věc tu hurtem zamluvili, páni,

a šli jsme na hrad, kde jsme vymetali

jednušky z oken. Zlý krok, páni bratří,

dnes ještě hůř je. Stojíme tak sami,

jak planá hruše v poli. Anglický král

nepohne prstem, aby pomoh zeti,

chce zachovat si jmeno „krále míru“.

A kurfirst saský Friedrichovi píše,

že na svém stojí, a že král náš neměl

koruny bráti. Z říše spásy není:

jednušky proti, souvěrci pak naši

závidí Friedrichovi povýšení

a nepřispějí. Uhři? Slyšeli jste,

co vypověděl hejtman hradu Černín.

A proti nám je císař, Španěl, Bavor

a římský papež... peníze i lidé...

Já brzy odevzdám své kosti zemi,

vy mladší, vy jste budoucností její

a na vás tedy uvážit a jednat.

Já prosím: neklamtež se, páni bratří.

Věc naše není hračkou. Příklad Štyrska

vám svědčí, jaký osud může stihnout

náš religion; příklad pak, jenž dán byl

nám prvým Ferdinandem – naše hrdla.

Své lidi propustím a vstavím v pole!

To neučiníš, pane z Michalovic!

Vždyť taký příklad vzbudí rebelii

na panstvích našich! Uvaž, Vaše milost,

výsledek jistý: dáti selské sběři

svobodu plnou, zbraň jí vtisknout v ruce –

toť znamená, že nejdřív naše hlavy

nám složí k nohám! Pak je smutno, páni,

že tak jste dosud žili s lidmi svými,

by tenhle strach měl oprávněné grunty!

Nuž, pane Kaplíři, ty pojdiž se mnou

a propustiž své lidi z člověčenství!

Hleď, pane z Michalovic, jsem jen správcem

svých vnoučků jmění – – vedl jsem si lidsky,

jak Milčín ti i Neustupov svědčí – –

však nemám práva k změnám pronikavým –

Jak myslíš nyní, pane z Michalovic?

Nu, mladá krev ti trochu překypěla...

Hle, anděl smrti chodí nám kol stolu!

Rád položím mdlou hlavu k odpočinku.

Aj, páni bratři, slyšel jsem ty řeči

a divím se vám: o pohřebním kvasu

by nemohlo být hůře promlouváno!

A my jsme právě obdrželi krále,

českého krále, slavíme tu chvíli,

kdy naše koruna se v plné slávě –

Ta koruna je trochu velká králi

a k uším padá jemu! Víme dobře,

žes, pane hejtmane, svým srdcem jinde

a tělem pouze tady, proto nevíš,

co jazyk mluví – Ustaň Milost Tvoje!

A v pokoji mé srdce nechej! Vždycky

mi sedí v prsou. Bohužel, že v Čechách

jsou lidé, kterým srdce sedí v kapse

a dá se přendat podle okolností

z té pravé v levou – – Milosti Tvé řeč ta

mě nepotřísní, neboť k místu mému

dostoupit nelze jí. Jsem zodpověden

jen vlasti své a králi – Kapse hlavně!

Již zadrž, pane z Chudenic, a pomni

i míst i chvíle, kde svůj bystrý jazyk

klusati necháš! – A ty, pane, odpusť!

Rád odpouštím. Pan hejtman horkokrevně

rád v slovní turnaje se pouští, věda,

že jazyk mocný má a obrátivý.

Já chtěl jen říci, že ty řeči vaše

zde byly zbytečné a bezpodstatné.

Jak možno natírat věc naši černě,

když vojsko naše pod Matesem Thurnem

a panem Harantem kams ku Prešpurku

Bukvoje s vojskem císařovým žene?

Když jisto je, že záhy Dunaj přejde

a s Gaborovou armádou se spojí

a Vídeň, ono hnízdo jestřábovo,

jak ořechovou slupku rozmačkají?

Je slušno věsit hlavy? Chmurně mluvit?

Hle, plný pohár! Tamhle král náš český –

nuž, páni bratři, poháry ty vzhůru

a vzdejte vivaci, jak slušno, králi,

jenž zárukou nám lepších dnů je vlasti!

Rex Friedericus vivat! Vivat! Vivat!

Má Bess, ta koruna mě tíží příliš

a nepohodlně mi sedí v skráních,

já bojím se, že spadne mi... Je možno,

odejít trochu, složit ji i háv ten

a obléci plášť onen z aksamitu,

ten – víte – barvy broskve, s diamanty?

Nemožno ještě. Dokud tabule je,

král jako král jí musí předsedati.

Jen trpělivost. Seďte zpříma, prosím,

by nesvezla se koruna vám s hlavy!

Již nohy necítím... Tak nepilo se,

když korunován byl král Matěj, Uher,

i ani potom, když dal korunovat

štýrského Ferdinanda. Ale pilo.

Vždyť byl jsem při tom. Pilo se jak dneska.

Těch korunovací je jaksi mnoho

v tak krátkém čase. Dneska tedy dali

korunu tamhle tomu Němečkovi,

ač jiný Němeček, jenž měl ji, žije.

A proto bude vojna o čepici,

a kdo vyhraje, ten ji nosit bude.

Však povídají, že tím dnem, kdy tenhle

přitáhl do Čech, celý týden v Praze

Smrt neporvala ani jeden život.

Toť znamení, že odpočinout chtěla

pro práci příští. Je-li vojna, brachu,

má Smrt žně vždycky. Proto spravedlivo,

že posílit se chtěla odpočinkem.

A otec Ignatius, jenž je v péči

u paní Polyxeny Lobkovické,

šel dnešní noci hradem kolem chrámu

a slyše hudbu, zpěv a hlasy z vnitřka,

do chrámu vejde a ten zázrak vidí:

Sám svatý biskup Vojtěch mši tam slouží

a kníže Václav před oltářem klečí

a za ním všichni patronové země

a všem se těžké slzy z očí valí –

tak otec Ignatius vypravoval

hned z rána urozené paní svojí,

jak od bratra vím, jenž tam v domě slouží.

Ten Ignatius je tam zpovědníkem?

A rádcem paní ve všem. Pohleď, brachu,

jak starý Budovec už hlavu kloní!

Už dřímá děda. V jeho letech lidé

jdou se slepicí spat, by mohli z rána

s kohoutem vstávat. Těžko věřit, brachu,

té noční mši dnes u svatého Víta...

Už dávno Pánbů divy dělat přestal –

Však paní Polyxena uvěřila

a list hned psala panu Slavatovi

a modlila se tuze ve své kapli.

Eh, nechme toho! Starý Kaplíř vážně

vous bílý hladí – také pěkná leta!

Pan Berka září jako bílý měsíc,

když v úplňku jde. Řek mi jeho lokaj,

že sedmdesát tisíc čerstvé razby

tolarů zavřeno má v černém sklepě.

Což to? Pan Vilém – sedí vedle něho –

pán z Lobkovic má na sedmnáct beden

od zlata, stříbra věcí ve sklepeních.

A pak je lamentace, že je bída!

Prý není možná platit dále vojska

a docela ne, poslat nová v pole!

Je bída, ale dole mezi lidem.

V poledních Čechách jdou prý lidé krajem

jak hejna vlků živíce se korou

a travou... Císařští tam vedli tance

a královští jich také nešetřili – –

Je dobře, má-li člověk postavení

tak jak to naše. Krále máme vždycky

ať toho nebo onoho – a dneska

dva docela, a to je vlastně nejlíp:

jsou korunovace a panket, tuzér

Pojď nalívat, – už mají zase prázdno –

pán z Talmberka zlým nás měří zrakem!

Jsme v úřadech svých déle než on ve svém

a kdo ví, nebude-li tak i příště!

Aj, pane Kunši, rozjasni přec oči!

A zdvihni hlavu! Bylo nějak, bude!

Oh, páni bratři, jak se veseliti?

Vždyť víte, že jsem člověk bez domova,

snad bez rodiny! Dím: snad bez rodiny

a líp by bylo, kdybych jistě věděl,

že bez rodiny. Zůstaly mi v Písku

má žena s dětmi, Bukvoj dobyl města

a víte, kterak soldateska jeho

svou zvůli majíc, zlostně řádit umí –

Co se ženou je? Co je s mými dětmi?

Já hledal, pátral, – nikde ani stopy.

Dům rozvrácen a zkažen – hnízdo pusté,

a kde má písklata – ví nebe pouze.

A vy mi díte: Rozjasni přec oči! – –

Však o vlast jde tu, naši českou zemi;

čas válečný jest – a ten vyžaduje

oběti na všech – tolik považ, pane –

A pane tovaryši, částí vlasti

jsem já přec, žena má i děti moje,

ne o tu hroudu země jde, leč o nás,

o děti její. A my panketujem

a vivat voláme, až hrdla chraptí –

nuž, jde-li o nás, v poli naše místo,

ne u pohárů, všech nás místo v poli

i krále, pánů, všech nás, jak jsme tady.

A k čemu máme žoldneře, můj pane?

A k čemu platíme ty těžké berně?

Abychom sami ještě kůži nesli

do trudů polních, špikovat ji dali

si halapartnou nebo žravou koulí?

Jde Ferdinand snad? Či pán z Lichtenštejna?

Či Eggenberg a jednušky ty druhé?

A když jde Thurn a Mansfeld – stačí zcela,

toť řemeslem jest jejich. Díte, páni,

že o zem českou jde a o vlast naši –

Thurn Mates Němec jest a cizozemec.

A Thurnovi já ukřivditi nedám!

V něm meč má zem a štít náš religion!

Thurn Mates vivat! Vivat! Vivat!

Vstaň lve český! Čas již vyšel

tvého snu a bdění přišel.

Tvým Čechům vzešlo již světlo,

praktikantům se rozpletlo;

úsilí jich již zjevené,

ukryté lsti odhalené.

Spadli s lávky, člun se zlámal,

naději nepřátel – –

Zadržte, pane! Verše ty nám známy.

Můj syn však schystal sličné překvapení

zde podobného druhu pánům stavům!

Má ženo dobrá! Děti moje drahé!

Však, pane rytíři, jen nenaříkej!

Čas zvrtne všecko. Hle, zde objednal jsem

od Lomnického pěkné rýmování.

Chci přečíst je. Teď silentium, páni!

O silentium prošeni jste, páni!

Ze starého hradu

hladě suchou bradu

starý jestřáb zírá,

hlad mu nitro svírá;

hlad mají jak táta

také jestřábata!

Habichtsburg – jestřáb! Totě podařené!

To kouše přímo! Lomnický, toť psina!

Starý jestřáb čeká,

zrakem v dálku těká,

neb mu ovcí hejna

slíbil kněz od Rejna,

ovcí s pěknou vlnou

a stáj volů plnou,

jež má Říše svatá,

aby nasytil se,

on i jestřábata!

Písklata moje, kde vám asi konec!

S. Sušický ze Sonnenštejna:

Syn můj čte dobře. Pozorujte, páni,

jak patřičně on vyřkne každé slovo!

Tak se dívá dolů,

nikde kněze, volů:

nikde ovcí s vlnou

pro mláď hladu plnou –

Tak trefného cos neslyšel jsem dosud!

Najednou se z dáli

kotouč prachu valí,

s několika pány

stojí kněz u brány.

Starý jestřáb běží,

dech popadá stěží:

Už bych vás byl proklel

do horoucích pekel!

Ale, drazí páni,

hořkéť mé zklamání –

nevedete spolu

ovcí ani volů!

Toť říznost vtipná! Zpropadená kůže

je tenhle Šimon! Trefné o těch volech!

Nevedeme voly,

svatá Říš však volí

za svého tě krále.

Nebť máš mít korunu,

sedat máš na trůnu,

kralovati stále

k Říma cti a chvále. –

Nemá však pták dravý

radost z této zprávy:

Moji milí páni,

z toho kralování

neztloustnu já táta,

ni má jestřábata!

Toť znamenité! Žádný básníř římský

ostrotou vtipu nemůže se rovnat

našemu Šimonovi! Kéž by podal

nám více takých básní! Čas-li přijde,

ten podlý rýmař stejně bude špinit

rod Friedrichův a – Silentium, páni!

Ale kněz ví všady,

vždycky dobré rady:

korunu vem, synu,

děkuj Hospodinu,

po volech-li práhneš,

také jich dosáhneš.

Veliký lev Čechů

má jich pro potěchu

víc, než je mu zdrávo.

Ty máš dovolení

k volům bez prodlení,

vezmi, co se ráčí,

jdi, neb chvíle kvačí,

do té české země,

jez i tvoje plémě!

Tak bylo věru, historie svědčí!

Lup bezbožný a skutek bohopustý!

Zdvih se jestřáb dravý

s vran a káňat davy,

na lva jsou se vrhli,

korunu mu strhli,

vzali ovce, voly,

plnili své stoly –

syt byl jestřáb-táta,

syta jestřábata!

Tak výstrahou jsou minulé nám děje!

Hlad kdys – hlad dneska! Rod je stále stejný.

Ferdinand prvý ved si takto také!

To pomněte, páni,

při svém stolování,

hajte mužně vlasti

proti hrabivosti:

Hlad na cizích stolech

jest po našich volech,

a na ovce známá

otvírá se tlama!

Hlad na cizích stolech

jest po našich volech,

a na ovce známá

otvírá se tlama!

To zase bylo carmen k poctě naší?

Tak, Milosti. A verše podařené.

Tak, páni, slyšíte, jak cítí národ,

jehožto jazykem jest básníř vtipný.

Toť odporné a sprosté rýmování.

Barbara mater – liberi barbari!

Jak vtipně provedeno! A jak pěkně

ta stejně znící slůvka dopadají!

A takhle má se hněv náš v plano vybít?

Můj Bože, Bože, jak mi hlava hoří!

A jako chlapec stojím mezi chlapci,

když svévolně jsme špýchar zapálili:

hasiti nelze, ustrnutím jati

nad vlastním činem stojíme jak sochy

bezradni ve všem; vytřeštěným zrakem

patříme v žravý, všeničící plamen...

Líp bylo by mi na mém rodném hradě

a všecko tohle kdyby snem jen bylo...

Tak všecko řítí se kams, kam mdlým očím

dohlednout nelze. Útěchou mi, Pane,

že dáš mi záhy vyjít z toho světa...

Jen vnoučatům když zachovám, což jejich

a potom – vůle tvoje děj se, Pane!

Když šel pan Harant zemí palestynskou

– pán z Chudenic, pan Černín Heřman,

jenž tovaryš jsa, souputovník cesty,

byl svědkem toho – tehdy na Golgathě –

Pan Harant tehdy jednuškou byl zbožnou –

A nebyl komisarem krajů našich –

To právě náboženské osvícení

mu úřad dalo mu vedle spásy duše.

Já nevím, páni, kam ty vtipy cílí.

Svědomí páně, jak nás všech, je čisto.

Ba, Štěstěna má váhy lidských věcí:

pan Heřman, bratr můj, ten souputovník

cest páně Harantových Palestynou,

v tu chvíli letěl se svou miskou dolů,

když se pan Harant vynes k oné výši,

kde spásu duše získat moh i úřad –

Pánové milí, proč to nakvašení?

Hle, Majestáty Jejich na vás hledí.

Já myslím, páni stavové, že slušno

vzdát předem díky Nejvyšímu Pánu,

že přispěti nám ráčil v chvíli těžké,

a složil osud nás všech v pevnou ruku

našeho krále. Milostem pak Jejich,

jež jak dvé sluncí časům našim září

a této naší zemi staroslavné

teď provolejme všemi hrdly vivat:

Rex Fridericus vivat! Vivat! Vivat!

Regina nostra Elizabeth vivat!

Et regnum nostrum Bohemia vivat!

Rex Fridericus vivat! Vivat! Vivat!

Regina nostra Elizabeth vivat!

Et regnum nostrum Bohemia vivat!

Já nerozuměl, vidím však, že pěkně

jste řečnit musil. Děkujeme tuze

a milostí svou jistíme vás stálou.

To byla vivace? Tak, Bess má drahá.

Pan kancléř velmi pěkně zahovořil

ku poctě naší. Můžete jít tedy,

a korunu si sundat. Neb je konec

té slávy dnešní. –