Korutanská.

Uvad’ strom a jen dvě růže

kvetly z kmenu Přemyslova.

Starší Anna měla muže

a zem měla krále znova.

A byl ten král bohatýrem,

který hubí vrahů davy?

Vynik’ umem, vynik’ mírem?

Nelamte si o to hlavy!

Pancéř měl ze soboliny,

ráznosti si dodal vínem,

bohatýrské konal činy

pod královským baldachýnem.

Čechům strkal ruce v kapsy,

aby zima nebylo mu,

a když někde něco lap’ si,

posýlal to honem domů.

Dvořanům svým strojil hody,

žebrákovi sebral kůrku.

Vzpomínal lid na nehody

za dob lítých Brandeburků.

Zlato, skvosty, drahokamy

sebral z chrámů v celé Praze.

Vždyť prý kněží kážou sami,

jak v chudobě lidstvu blaze.

V spořádaném státě každý

výděleček přeje kmotru;

proto nechtěl vidět vraždy

a loupeže cizích lotrů.

Sedlákovi do stodoly

kdo to leze zopatrna?

Kdo to krade koně, voly,

kdo to prchá jako srna.

Kdo do tenat panny chytá,

kdo se k cudným ženám vkrádá,

komu to pěst svalovitá

na záletech modří záda?

Na cizího vlastní pláště

oblékají cizí hanci,

když dí králi plní záště:

„Jsou to tvoji Korutanci.“

Páni čeští, páni vzdorní.

proč vám pění se krev jará?

Nevidíte, nepozorní,

jak se o mrav dobrý stará?

Jak Elišku Jindřich střeže

pilně před slov svůdných medem,

jak ji v klenbách černé věže

krmí hladem, pojí jedem?

Proč těm Čechům líce plají,

proč jim náhle kypí žluče?

Na vojáky sobě hrají,

bubeníček v buben tluče.

Polnice je v řady volá,

pod prapory stojí mžikem,

v proudu, jemuž neodolá

Jindřich, táhnou jedním šikem.

Nedbal, nedbal o výstrahy,

prováděl jen vůli panskou;

teď ho ženou letmo z Prahy,

zpívají mu Korutanskou:

„Ač jsou malé Korutany,

vejdeš se tam přece asi

i tvé roty, i tvé panny...

Vzpomenem si na tvé časy.

Až my jako jinde všude

slávu knížat budem psáti:

nemusíš se chodit ptáti,

že tam také tvoje bude!“