Kos.

Z boru kos přiletěv

usedl na náš práh,

zpíval; já slyše jej

byl jsem hned jako v snách.

Zdálo se mi, že v ráj

mění se rodný kraj –

a radost nesmělá

mně srdcem zachvěla.

Jak živ jsem neslyšel

takové zpívání;

já bych je poslouchal

na místě snídaní;

na místě snídaní,

na místo večeří,

ó ptáčku rozkošný,

pěj našich u dveří.

Ty naše hodiny

po věk svůj nestály –

avšak jak zněl ten zpěv,

hned jíti přestaly,

a to ne náhodou,

nýbrž z úcty k němu

překážet nechtěly

zpěvu líbeznému.

Šli žáci do školy

a při tom zapění

zůstali jsou státi

jako okouzlení,

stáli v poloukole

a uši napjali

víc nežli ve škole.

Po celé dědině

zpěv ten se rozlíhá,

pořád se víc a víc

posluchačů sbíhá.

Tak pozorně nikdy

mši svatou, kázání

nikdo neposlouchal

jako to zpívání.

Na zámecké baště

sedí milostpaní,

má vycvičeného

sokola na dlani;

pouští ho do větru

na šňůře v oblaku

vida jej snáší se,

snáší se ku ptáku.

Jedním okamžením

byl v jeho pazouru,

však se mu vysmekl

a vletl na horu,

na dalekou horu,

kdež ho nepřekvačil,

sokol, proto že mu

provázek nestačil.

Tam zpíval teprve

neslýchané kousky,

zpěv jeho zahanbil

vážené papoušky;

ozvěny tisíckrát

ho opětovaly

daleko, široko

si jej podávaly.

Zatím milostpaní

jen na to myslila,

kterak by milého

kosa polapila.

Ona to zpívání –

přisám Kristu bohu!

nemohla snášeti,

proč – to říc nemohu!

Paní políčila

všude svá osidla,

chytla ho, chytla ho,

přistřihla mu křídla

do klece jej dala,

na svůj flašinetek

jemu předhrávala.

Však milý kosíček

tam zcela oněměl,

co zpívat chtěl – nesměl

a co směl, to nechtěl.

Dobře tak! – je to kos,

pusťte ho do háje,

bude pět, jak by hrál

sladce na šalmaje.

Těším se, těším se

na šťastnou náhodu,

že se zas dostane

jednou na svobodu.

Kéž by mi Pán bůh dal

toho se dočkati,

abych ho uslyšel

zas volně zpívati.

Dlouho jsem těšil se

tou sladkou nadějí,

když se tu objevil

kos zas u veřejí.

Však hrůza jala mne,

když jsem ho uviděl –

zbaven byl – nebesa!

jazyka i křídel!

Smutně dlel na prahu,

nemohl lítati,

žalostně pohlížel,

nemohl zpívati.

Srdečko svadlo mu

od hoře trápení,

hrdélko sevřelo

mu dusné vězení.

Do smrti nejdelší,

do světa skonání

nevyjde z mysli mi

ten kos, to zpívání.

Zpívání, jemuž jej

příroda učila,

pro nějž milostpaní

jej tak umučila.