KOS.

Čtu noviny. Zem neviděla

prý bitvy také – ve chvíli –

otravné plyny – letci – děla –

jak lán sžatého obilí –

Kos načechraný snesl se mi

na mokrou římsu okenní,

švih ocáskem i perutěmi

a dal se hlučně do pění –

Do pění? Ne, to nelze ani

už ptačím hlasem vůbec zvát,

toť uličnické hulákání,

tak zpustlík zná jen nadávat.

A jak je drzý pohled jeho,

jímž se ti v pokoj zadívá!

Kluk kámen mrsk do okna tvého

a ještě se ti vysmívá.

A to je kos, jenž večer v květnu

se špiček stromů, výšek střech

hrál celý koncert na svou flétnu,

až publiku se tajil dech,

jenž dobu stěhování má mít

a trávit podzimní náš mráz

už dávno kdesi u pyramid,

jak přírodopis učí nás.

Tak sešel, pořádku si odvyk,

spust hlasem, zjevem, v mravech svých –

ať zjistí učenci ten zlozvyk

i v čítankách i v revuích.

Mně dává rozpusta však doklad,

– kdys boje o tom vedl jsem –

že svět ten není ctností poklad,

a k lepšímu že nespějem.

Kultura – pokrok – pokoj dejte!

jak lhou ta hesla odvěká!

Zde na kosa se podívejte!

A podívejte člověka!