Kos.

Pošmurné byly domy,

bez listí byly stromy,

mha šedá byla v ulicích,

sem tam se bělal zašpiněný sníh;

leč vzduchem

cos chvělo se a znělo jarním ruchem.

Však lidé vždycky všední

za svojí prací jedni,

za trudy, bludy, nadějemi druzí

šli obvyklou svou chůzí

tak v tváři klidní a tak v srdcích lední.

Kdo doufá a kdo věří?

V tom kos v bezlistém keři

v tu vřavu města zvučným trilkem pad’;

kde vzal se tu tak náhle, najednou

s tou písní bezednou,

v níž rolniček a píšťal vodopad,

v níž stinných besídek je chlad,

v níž smích a ironie,

že přešla zima a že jaro žije,

s ním poesie

a láska posavad!

Buď zdrávo, ptáče!

při písni tvé cos v srdci mém zas pláče,

však dobře tak:

vím, že mé srdce ještě jak ty – pták!