KOSA.

Ve trávě červnové zas brouzdal jsem se z luk,

v sny tiché večerní mě zkolébal much bzuk,

a mlha plazila se přes trav tenké stvoly.

Den shořel v oblacích! Západu zbledl nach.

A před tím krvavý, jak popel teď byl prach,

v němž vážně se senem se kolébali voli.

Tu mě to zlákalo si ulehnouti zas

na trávník zavlhlý, když červnový den shas,

když odlesk západní se v šedivou modř tratí...

Jak voda ohřátá vzduch vlahý byl, a strom

se líně kolébal ve vlahém vzduchu tom,

pták ještě pohnul se a začal usínati.

Teď ležím. Přemítám. A v duši mé se slil

cit z měkkých vzpomínek, jak zrak jsem zamhouřil,

a teplo životní se rozlilo mým tělem.

To jetel vzdálený bych jasněji zřel v snech,

bych slyšel jasněji koroptví v dáli spěch,

teď oči zavírám, klid cítím pod svým čelem.

V tom kosy řinknutí mě probudilo z dum,

trav dlouhých kosených prosebný, tichý šum,

bzuk včely ospalé, jež ve vzduchu se točí.

A trávy padají a hynou! A já vím...

Tak vzmachem jediným, posledním řinknutím

Smrť srdce zastaví a zasadí sklo v oči!