KOSAŘ.

Na lučině květné

kosař trávu seče;

jak mu kosa létne,

květům hlavy setne:

což mu krev z ní teče?

Kmitá kosa, kmitá,

každým sekem znova

zrudlá, bleskovitá,

jako krví zlitá

z díla katanova.

A kam vjede, všude

v trávě, jak ji skosí,

jedna rána zbude,

všady kapky rudé

jako krev ji rosí.

Nejen kapky chvělé:

proud se rudě valí,

šíré moře celé

žhavě zkrvavělé

luhy topí, halí.

Až to zraky slní,

nachem plá to v luhu,

krví se to vlní,

dolinku to plní

k černým lesů kruhu.

Zda-li ťal v tu chvíli

hlouběji snad maně

kosař v divé píli?

Proťal země žíly,

do srdce ji raně?

Kdo je on, ten lítý

kosař mezi lesy?

Šerý, duchovitý,

kolem krví zlitý

jeho zjev mě děsí.

Proč tak dravě kosí,

květy luhu drtí,

že ho neuprosí

ani pláčem rosy?

Je to kosař Smrti?

Náhle západ šedne,

vše je proměněno:

záře krve bledne,

kosař kosu zvedne

lesklou na rameno.

Jde – a v šero siné

s písní vzdaluje se;

na lučině stinné

s trávy rosa plyne,

třpytí se a třese.

To již jasno je mi:

není div ten prvý!

Dřív již kosař němý

kosil v české zemi,

až ji zalil krví.

Kosil, jak když bleskem

vzteklá bouře mává,

když nám sledním leskem

na tom nebi českém

zapadala sláva!

Kosil, až se stmělo,

noc až zahalila

zem jak mrtvé tělo;

vše pak oslzelo –

a nám píseň zbyla.