Kosatce.

Ve vlhké nivě přesladce

se usmívaly kosatce,

jakby v ně ryzí zlato

se slunce bylo sváto.

Roj žlutých motýlů jak v spěch

by v letu utkvěl na stvolech,

se velké chvěly květy

nad vodou rozesety.

To zlato plné odstínů

se uklánělo v hlubinu,

kde se zrcadlem vodním

tůň tmavá spala pod ním.

Já zřel jich zdvih, já zřel jich sklon,

tu zlatý jas, tam tmavší tón,

to vše se v slunci stkvělo

a pohádkově chvělo.

A v zlatých květů odrazu

kout vlhký roven obrazu

s obloukem mostu splýval,

jak z rámu ven se díval.