KOŠÍČEK

Ze zlatých proutků byl spletený umně,

vzal jsi ho do ruky – jen jen se třás’...

O jednom kvítku jen košíček sníval –

pomněnku modravou chtěl zas a zas,

najednou vzpomněl si na srdce moje.

Dám mu je, dám?

V hloubce tvých očí jak najednou zvadlo

kvítí mé naděje, nevím už sám.

Ulicí jdeme a zahneme v pole.

Chvíli tě v náručí nepochovám.

Takový chlad! Chceš ještě mé srdce?

Dám ti je, dám...

Košíček čeká, a proutky se třesou...

Krve se dotkly – a už víc nechtějí.

Do prsou jako by zabloudil stesk

ledových severních závějí.

Má milá, za horou, za lesem

proč ještě vzpomínám?