Kosmická pouť.

Šel Člověk, píseň kosmem vyzpíval

o ztrátách svých a o svých nadějích,

nad Městy večer pozdních věků plál

a v Moře padal na pěn mrtvý sníh.

Týž byl to zpěv, týž dávný byl to hlas

jak v pravěku se z jeho rtů již zdvih',

v něm Satan s Kristem, Noc a Slunce jas,

v něm orlí vzkřek, – hrdliček měkký smích.

Šílenství vražd i krutost brutalit,

smích záští, bitev řev a kvílení

a zas dny pokání a ztišení.

Zas šťasten nebyl, jak dřív nebýval...

Dnem, nocí šel a ruce zemdlené

vstříc novému Království rozpínal...