KOSTEL VE STARÉ BUSSANĚ.

Za noci hrozné, když se země třásla,

zdi rozpukly se, strop se celý sřítil,

kus trámu v zčernalý se obraz chytil,

kles’ oltář v rumy, věčná lampa zhasla.

Když svitlo ráno, tváře nebes žasla

a mořský klín se valným nářkem vzlítil – –

lid, který zbyl, si nové sídlo zmýtil,

jen stáda zůstala a dál se pásla.

Čas ubíhal a pustla zřícenina,

však pravou matkou příroda je živá,

byť bezcitnou a mrtvou byla jmína –

od trámu ku trámu se břečtan vzpíná,

a z každé trhliny se tráva dívá,

svou měkkou dlaní všecky rány skrývá.