KOSTELÍK.

Ty kostelíčku v stráni! – dítě jsa

v tvých bílých zdech jsem přijal křest;

teď na zmlklé tvé stříšce roste mech

a vížka nachýlena jest.

Ach, výši v oblačné, kde trůní bůh,

čas vichřicovou peruť zved,

svět zjinačil a v čelo zbrázděné

nám zmaru krupobití vmet.

Však byla doba kdys – ó věčný žel!

již kmitá vzpomínky jen mhou:

já mladou hlavu zvedal k orlím snům,

ty k hvězdám vznášels kupli svou.

A já tě miloval! – K tvé stulen zdi

jsem slouchával, jak sosen stesk

ti bájil do oken, v nichž duhou hrál

si mihot slunných arabesk.

Já s tebou bděl, když měsíc nad lesy

rozetkal stříbrný svůj sen;

tys lesk se v něm jak z cizích světů báj –

a já byl do ní zapředen.

V tvou svatou taj můj s lunou zbloudil duch

a zapad zbožné touhy pln

do vonných řásní šatů světic tvých,

v jich snivý zrak, jenž čarupln.

Ó kolikrát jsem v sladkém trnutí

před zrakem tím své ruce spjal! –

Já nevím proč, on snivou hloubí svou

můj celý život obetkal.

Co krásných vzpomínek! – Však jedna zvlášť

zve srdce na tvůj svatý práh – –

Kdys západ plál – a v dáli zvedala

se blýskavice na horách.

A táhla blíž. Has západ krvavý,

prach zvedl se a stměl se luh,

a dusný vzduch byl těžké tuchy pln,

že rozhněván se blíží bůh.

Již kolem nás zem s nebem splynuly – –

Les temně hučel, vichr řval,

a v mraků černavě hrom burácel

a blesk své žhavé šlehy psal.

Já s bouří v jedno srost; vše záchvěvy

mé duše, vroucí v juné lbi,

vyšlehly z vazeb hrudi do mračen

a blýskly, hřměly na nebi.

Což tonul v slasti ohnivé můj duch,

což bleskům vstříc se lesk tvůj kříž! –

Ach, tehdy v hromném bouře rozruchu

my oba byli nebe blíž.

Ať osud pak vzpjal duhu nade mnou,

neb vichřicí kol skrání vřel:

mně ve všech velkých změnách života

ten mocný akkord duší hřměl.

Své srdce v nedosněných vzpomínkách

a v jasu budoucna svůj zrak

já nikdy neklesal, a jak tvůj kříž

jsem strměl k hvězdám, do oblak.

Teď veta po všem; věž tvá chylí se

a pod mechem tvá stříška tlí,

a mně již zbývá na tvém hřbitůvku

jen místo pro rov zapadlý.

Snad nad námi již vlaje křídlem čas,

kdy schýlíme se svorně v pád – –

Ach, škoda tě, ty kostelíčku můj,

a těch mých snů žel nastokrát!