KOSTELNÍ VĚŽ.

Dlím tiše v rákosí, jež tůni obejímá

jak rámec zrcadlo, a nad mou hlavou dřímá

dub, zpěvný bohatýr,

sen jeho oblétá mou duši sladkou písní,

jak peruť vlašťovky když stříbro vody třísní

ve kruhů ladný vír.

A hledím do čela mé drahé, bílé vísky,

v níž nikdo netuší, tam že jsem jí tak blízký;

mne zapomněli již.

Jen kostelíku věž mne s vršku zvony vítá,

jichž tklivá hudba jde přes polí zlatá žita

sem ke mně, v lesa tiš!

Já často na zvonu se věže houpal směle,

a mněl jsem v nadšení, že slavné jízdě v čele

v boj letím pro svou vlasť;

však tužby mladosti jsou květy na mohyle,

jimž vítr života tu duje o své síle,

když počne jimi třásť.

A bílá labuti ty, z květu dětství mého,

ty družko líbezná, zda svlažíš raněného

ret vínem lásky své?...

Ach, místo růžemi tu zlatou kadeř tvoji

jen ženich propletl ti žalu dumnou chvojí,

jež k hrobu tvému zve.

Jak šedá mohyla mých plánů ze dnů pustých,

a jak tvůj náhrobek mi kyne věž ta z hustých

lip kolem hřbitova;

a „Zdrávas Maria“ mi zvonů hlavu chýlí

ke hrudi vzbouřené, v níž srdce touhou kvílí

jak píseň bez slova.