Kostlivec.

Hrozné to ticho, ten hrobový klid,

mrtvých to světlo, ten měsíčný svit

spočívá na křížů roji.

V středu chrám bělá se. Příšerno zřít,

u dveří kostlivec stojí.

Po blíže na hrobku květ sype loh.

Desetkrát v dáli kdes zahoukl roh.

Kdo to sem po hrobech pílí?

Ztracenou milou zda hledá tu hoch,

pro hocha milá-li kvílí?

Blíže a blíže teď v měsíčný jas

bělá se roucho a černá se vlas,

teď se zas ve stínu ztrácí.

Co tu ta žena? Proč k zemi se as

před děsným kostlivcem kácí?

„Odpusť mi nebe i ty mrtvý hřích,

vždyť to jest pro blaho sirotků mých,

bída i hlad v naší chatě.

V hrad-li tě přinesu na plecech svých,

váhu tvou pán mi dá v zlatě.“

V modlitbě poklekla na čerstvý rov,

slzami rosí to manželův krov,

znamená třemi se kříži.

Na plec pak kostlivce beře, svůj lov,

ku hradu pospíchá s tíží.

V hodovní síni tam veselo dnes,

poháry zvučí a písně a ples.

Náhle vše strnulé stojí.

Žena tu s kostlivcem, ve tváři děs:

„Pane, již mzdu mi dej moji.“

„Smělá jsi, ženo,“ dí ten, „ale zpět,

dones jej z rozkoše na místo běd,

dvojitou mzdu budeš míti.“

„Ještě i to! Nuže bůh sám mne veď!“

A již se v noc zase řítí.

K hřbitovu dopadá blíže a blíž,

břímě své nese vždy tíže a tíž,

hodina duchů již bije.

Děsivě klapají hnáty a v kříž

kladou se ženě kol šíje.

Ku chrámu vleče se zbytkem svých sil,

konečně dosažen trpký ten cíl,

na místo kostlivce staví.

Běda! on pevně jí zachycen v týl,

hrobovým hlasem k ní praví:

„Život tvůj propad’, leč prosbou že svou

smíříš mi v hrobce té milenku mou,

vraždou jíž lásku jsem splatil.

Hynoucí stížila kletbou mne zlou:

ku hrobu práva bych ztratil.

Záhy jsem zemřel. Však tělo mé zem

posvátná vyvrhla k zděšení všem,

kostlivec po věk tu stojím.

Hrobka se otvírá. Spěš, a pak sem

vrať se – ač zprávy se bojím.“

Ku hrobce žena se potácí, jde.

Při lampy svitu zří ve rakvi zde

seděti nevěstu bledou.

Vdova chce prosit. Však slova-li kde,

k srdci jež mrtvému vedou?

„Při lásce, kterou kdys plála ti hruď,

muka, jež snesl již pro tebe, suď,

pomni, že věky se rmoutí.

Odpusť mu vinu a smířena buď.“ –

Hlavou však mrtvá jen kroutí.

Smutná se k kostlivci navrací zas.

„Ještě se pokus, však spěš, prchá čas.“

Žena již před dívkou padá.

„Pro žití mé, jež má zhynout, jej spas!“

Marně i teď mrtvou žádá.

Po třetí kostlivec v hrobku ji slal.

„Mrtvých ni živých tě nepohnul žal,

posledně nyní tě prosím.

Milost dej, kletbu svou s vinníka sval

pro plod, jejž pod srdcem nosím!“ –

Mrtvou líc zruměnil radostný nach.

„Odpouštím!“ – zavznělo z rakve a v prach

rozpadla mrtvola. Ženu jal strach.

Prchajíc kostlivce hledá.

Pusté však místo, kde kletý stál vrah,

z kostí jen zbytků se nad chrámu práh

bělostný holoubek zvedá.