Kostlivec a jeho žena.
Jedenkrát smrt, vychrtlý kostlivec,
zde se rozdurdil na hloupou vám věc,
i sebral kosti své, až dobelhal
před trůn Jovišův se a tam žaloval:
„Šalomoun, moudrý jinak král,
nesmyslného cos kdy prál,
a teď moudří i blázni znova
štěbetají po něm ta slova:
že jesti zlostná žena horší přec
nežli smrt sama, nežli kostlivec.
A zahrozím-li já teď komu,
tu vysmívá se ještě tomu,
řka: „Což horšího může přijít k nám,
já když už – zlostnou ženu doma mám?!“
Tak lála smrt, netajíc vztek;
tu též Šalomoun před Joviše klek’:
„Vel, pane, by ten kostroun hubený
se zamiloval jednou do ženy,
a řekne-li pak ještě, že jsem lhal,
ať bláznem jsem pak já, Šalomoun král!“
A Joviš, jinak dobrá žíla,
jemuž již mnohá rybník vypálila,
svolení dává, shrnutím svých řas,
až se Olympus celý pozatřás’.
Kostlivec náš se odtud bral,
podobu kantora na sebe vzal,
napudroval si cop i hlavu,
brejlemi přiostřil si zrak,
pověsil na se modrý frak,
mašle mu visí od rukávů,
a ulovil tak k Jovišovu slovu
hned v první vesnici si vdovu.
Ta bába byla v řemesle svém čilá,
v pár letech šesti mužům odzvonila;
a právě šestému když v nářku mnohém
u hrobu dává naposledy s Bohem,
padne jí oko na – kantora s mašlí,
a co nevidět – obadva se „našli“
s písemnou prosbou u faráře,
aby jim svázal ruce u oltáře.
Pan farář, ten má bystrý zrak,
nic neuklouzne hned mu tak,
a tož i poznal po hnátu,
jakého má tu pantátu.
Ustrašen, uděšen, táhne jej blíž,
řka: „Vás, pane, neoddám spíš,
pokud mi neslíbíte na duši,
že, až má hodinka mi vyprší,
přijdete ke mně, jak jste dnes tu stál;
neopomeňte, byste cop si vzal,
napudroval si jej i hlavu,
brejlemi přiostřil si zrak,
pověsil na se modrý frak
a nechal mašle viset od rukávů.“
Kostlivec se mu zapřisáhl,
a pan farář jim ruce stáhl.
I žijí nějaký čas spokojeně,
ona mu vaří černou kávu denně,
a on jí sladí z pouhé uznalosti
tu její bílou víc než dosti.
Může-li ale ženy duch být klidně živ?
Celičký dějepis dí zřejmě: „Nikoliv!“
I ten náš kostlivec Vám jednou za noci
slyší, jak vzývá žena smrt si k pomoci:
„O pojď již, smrti, pro mne, pojď,
mne z trampot světa vysvoboď!“
Taká však modlitba že milá není,
zvlášť mužům – není k podivení.
A proto jest to přirozená věc,
že zas se ráno hádal s ženou – kostlivec,
po rozpeři se brzy rvačka dostaví,
a kdo tu zvítězil – je slabé pohlaví.
I chytí v zlosti hrnec úkropu
a bác – už jemu letí do copu,
i modrý frak si odnes vztek,
omáčkou polit z rajských jablíček,
konečně dostal ránu do nohy,
že chuďas manžel ubohý
vyklídil se, sebrav svých švestek pět,
a nevrátil se víc k té babě zpět.
Ba vyklídil se tak, že deset let
nezvěděl o něm tento hříšný svět. –
Po letech farář pokašlává, chřadne
a cítí že mu hodinka už padne,
i pošle pro bábu si, divně ovdovělou,
řka tíše k ní a s duši rozechvělou:
„Ach, dobrá Marto, prosím Vás,
zůstaňte u mne všechen čas,
pomáhejte mi v boji mém,
po smrti mé jste – Vy mým dědicem!“
A Marta s chutí úslužnou
přivleče si sem postel svou,
plácačku koupí, a když farář sní,
svědomitě mu mouchy odhání.
Tu se Vám kdesi kostlivec tu vzal,
ne ale s kosou, – jak kantor tu stál,
napudrovaný cop i hlavu,
brejlemi přiostřený zrak,
oblečen opět v modrý frak,
a mašle mu zas visí od rukávů.
Sotva že ale hlavu sem byl strčil,
lekl se strašně, ouzkostí se skrčil,
utéci chtěl – však pozdě již,
Marta ho zhlídla, a už letí blíž,
za cop ho chytí, do zad mlátí,
až se mu i jí dech už krátí;
ještě ho párkrát notně přeměří,
a pak ho vyhodí ven – ze dveří.
Ubohá smrt tu čeká ňáký čas,
a když si myslí, že ta fena
ku spánku bude snad už uložena, –
podvečer přijde k farářovi zas.
Však tu letí zas něco od stropu
a bác! – se tříští flaše na copu,
a bác! a bouc! a zas je soudný den
a smrt už letí zas ze dveří ven,
a letí k Jovišovi bez oddechu dál
a volá: „Moudrý je Šalomoun král!
Kdo však mi faráře v hrob připraví?
já nejdu tam, má žena mu je u hlavy.“
Jupiter smál se, a kdyby byl nepomohl
kostlivci, aby ženu nejdřív zmohl
a co smrt si ji nejdřív k sobě vzal,
s nepořízenou ještě tam podnes by stál!