Kostnice chrám.

Vy máte vaše věncení,

U vás i najdu kytky?

Ode stropu k stěnám vlají

Setřídmo kutky, lebky.

Umíte Svatině stavět,

Co vystavíte moudře;

Umíte pak si ozdobit –

Setřídmo lebmi kutky. –

Stojím u vás, hledím na vás;

Nutíte mocno, mocno:

A kus času z předu shodím –

Užasnu dál přemejšlet.

Vy uspoříte mejšlení

A dáte hned mi zírat;

Kreji hledy, třesu dlaní –

Ba před sebou samotným.

Sahám si, tvář jak odpadá,

Vidím se bezvidého,

K sobě, k němému teď mluvím,

A bez citů se cítím. – –

Stojím u vás, hledím na vás,

Nutíte mocno, mocno:

A kus času ve před hodím,

Prokouknu do předešla, –

Co tam ve prostorách mlží

Nad vršky modravými,

Co roušku zas trhá měsíc

Do ouvalů zasvítě.

Kde v ouvalu stojí dubec,

Pod ním sedí militka,

Polehku se přidrám ke jí,

Před ní pokorno kleknu.

Kde zas lepá mne vyslyší,

Rukou k sobě spozdvíhne,

A já vřelý přitisknu ret

Na prsty líliíné – –

Studem strašným bledá mi tvář; –

Okázali jste ránu,

Co vám zuřič hřebem vrazil –

Chtěje skrvácet víru.

Aniž, tělesno vám zhubit,

Mu síla byla dána;

Slepý co Tročnovec drtil,

Slepý mládec spořádal.

To Pán volí, to káže Pán

I ve slabém jsa silný.

Krutec hyne slepý, slepý;

Hledě stavěč zemírá. – –

Kolik to set uploulo let?

My ještě dnes vidíme,

Kde ret visel svatoslový,

Kde srdce tlouklo věrné.

Ty kutku! – byl jsi jindy prst,

U kláštera jsi sázel

Ve zahradách zrna zlatá

Na hostye pšeničná.

Vy jeskyně! po páru tam

V hlavách, – ze vás se díval

Paprš pobožna oblohou

Smočen slzí žalostnou.

Vy kosti tu zvydloužené! –

Ku modlení jste klekly.

Ty leb! – tě krášlilo vlasů

Zasněžnělých ctihodno.

Na tvém i průlomu drahém

Bylo knězů mazání!

Na tvém i průlomu drahém

Strmí koruň mučensta! –

Pobuďte ještě mým bratrům

A hlaste hodně dlouho,

Co Pán volí, co káže Pán! –

Svatý pokoj se vámi! – –