KOSTNICKÁ EPISODA.

...Dóm otřásal se rozvášněným křikem...

A prelátové, plešatí a tlustí,

dlaň zatínali v pěsť a rozčileně

z míst povstávali, křičeli a láli...

Proud slunce padal okny barevnými,

skvrn plno házel na dlaždice chrámu

a jasné světlo na hlavu lil muži,

jenž ve vřavě stál upoután a hlídán

a k němuž vlna gest a prudkých řečí

zvšad mířila. Stál vyhublý a bledý,

se zrakem vpadlým, ve špinavém šatě,

on, neznámý kněz, mezi kardinály,

stál ve své bídě jako výkřik němý

v jas barev svítící a lesk a zlato.

Stál nepohnutě v poutech, ponížený,

zrak jeho horečně plál jako hvězdy,

a v okna hleděl, jimiž výsek nebe

smál modravý se v jeho pokoření.

...A slova hanlivá dál zněla dómem...

Pak mluvit jal se, ale jeho věty

se ztrácely v tom prudkém vlnobití,

jen občas slovo rozlehlo se z proudu

a prudčí přízvuk vynořil se z něho:

...Bůh... Písmo Páně... svatí učitelé...

...a ukažte a přesvědčte... jsem hotov...

...blud lživý... falšováno... články... pravda...

však přehlušen byl výkřiky i smíchem.

Tam volal kdos: „Hle, kacíř zatvrzelý!“

a jiní: „Odvolej a odpřisáhni

a podrob se!“... a všecko v jednu vřavu

se slévalo...

A mistr v poutech umlk’,

zrak přivřel, poslouchal a zdálo se mu,

že do duše všech hledí v shromáždění,

jak hřích se směje jejich ve hlubinách,

jak žalobci z Čech groše počítají,

jež vydali už, aby zničili ho,

jak zlaté ornáty jsou maskou lživou,

jak cítění všech daleko je Krista,

jak touha po rozkoších, statcích světských –

jim v krvi volá, jak ten celý koncil

je velikou lží, pestrou komedií

...a cosi jako hnus a pohrdání

mu celou jeho bytost provanulo,

své touhy silou k Ježíši se povznes’

a řekl zpříma, úsečně a krátce:

„Ne, neodvolám!“ – – –