Kostru časem vybělenou

Kostru časem vybělenou

ovinuje v houští mech –

srnka se tu uhostila

s ranou v boku, její síla

proudila se v žalný spěch.

Vrah ji stihnul, zasténala,

zavolala na svou mláď,

pohleděla na vše strany,

vlastní krev svou pila z rány,

kladla hlavu na kapraď.

Ptáci s bohem zazpívali,

zavzdychal i šuměl les,

drobných srnčat chasa malá

žalostivě blekotala,

a háj pláč ten krajem nes’. –

Zlaté vlasti síla bujná

neznala tak šťastný den,

nehynula v ptactva zpěvu,

v zrády rozkaceném řevu

krev cedila na kámen.

Rozprchly se děti plaše,

v dálku hnal je hněv i strach.

a v tom zpěvném svatém háji

z ňader bratří bídy ssají,

rabem syn a pánem vrah.