Košuthovo loučení. (I. Košuth k Maďarům.)

Odpusť, odpusť, zem Uherská,

Že jsem tebe k boji zval;

Otčino, ach! drahá vlasti,

Že jsem tebe ke propasti,

Že jsem do zkázy tě hnal.

Odpusť, odpusť, zem Uherská,

Že jsem v tobě zbudil sen

O slávě a velikosti – –

Nebyl to však sen marnosti –

Bude, bude vyplněn!

Odpusťte, nevěsty, matky,

Jenž nadarmo toužíte

Po svých milých navrácení;

Marná vaše slza není –

Duchy k pomstě budíte.

Odpusťte, duchové bratrů,

Padlých v tuhém zápasu –

Krásná smrt za domovinu –

Sláva bohatýrských činů

U věčném zní ohlasu.

I vy, jenž mě zprovázíte

Do vyhnanství smutného –

Odpusťte mi – nezoufejte,

Víru, lásku, naděj’ mějte –

Věřte v Boha našeho.

Bože náš, Maďarský Bože,

Jenž jsi vedl Arpada –

Nezoufáme, ač den klesá –

Ač nad námi vítěz plesá,

Ač nám slunce zapadá.

Bože náš, Maďarský Bože!

Ejhle z drahé otčiny

Tvoje vyvolené plémě

Táhne do Egyptské země,

Do cizinské krajiny.

Bože, věříme, doufáme,

Že tvá ruka hromová

V dožádaném krátkém čase

Povede nás zpátky zase

Do svatého domova!