KOTILIONY.

Jsou napíchány kotiliony

do rámů mého zrcadla,

a prostřed nich dech pouští vonný

hedvábná růže rozpadlá.

Tu často, když jdu po pokoji,

a pískám staré valčíky,

z nich vzpomínek se řada rojí

na tanečnic rej veliký.

Však dnes už málo znamenají

ty staré srdcí udice,

vy, rybářky, tam v dálném kraji,

mne musí vidět ulice,

a kavárna, kde v mládí květu

sny věčně dřímá pikola,

jenž neschvátí se nikdy v letu,

když host naň, šelmu, zavolá.