Koubek.

Aj, proč žalně zaznívají tóny,

z břehů Uslaviných letící?

Od hřbitova smutně znějí zvony

zas pro srdce v Slávu věřící.

Tak žalostně svojich učitelů

kvílí dobrá mládež našich škol;

tak litostně zaznívá pln želů

za dobrého vůdce vojska bol;

tak bolestně dítky zakvílejí,

když jim otce z domu odnášejí!

Pro Tebe, Ty otče mladších duchů

vzlétajících v svobodnějším ruchu,

rozlíhá se našich srdcí žal,

že jsi odtud, kde mocná jen láje,

nás opustiv záhy pospíchal

k svému družstvu Slávy v věčné ráje,

tam, kde po sto věcích den se čítá,

kde tě našich duchů sbor uvítá:

„Vítej, Pravoslave, vítej nám!“

Ejhle Tobě nebes hvězdných kníně,

věčná láska, prstem lásky kyne:

„Ten já Tobě milý stánek mám!“

Tam jsi unešen, ty duchu skvělý!

Co teď hrad Tvůj – čelo mohútné?

jenom zlata poklad zkamenělý,

sídlo v zříceninách zármutné!

Ach tak záhy, že jsme nad tím žasli,

mocné výhně rozumu vyhasly;

na ohnisku, z něhož světla blesky

sypaly se na rodný kraj český,

ani malá jiskra nezbyla,

by ji žalosť naše zkřísila!

Ústa drahá, ó ty svatá bráno,

jížto bylo slovo zvěstováno,

slovo živé, slovo budící,

mládeži k životu toužící.

Vámi duch, k Slovanům povolaný

a v kraj Čechův Bohem odeslaný,

mluvil libě v mnohém jazyku,

divy čině bez všech povyků –

žel, již na věky jste uzamčena,

uzavřena, ústa přemilená!

Milé srdce, čarodějná schránko,

skvělých písní tušená studánko,

jehož nejdražší skvost zlatitý

Moranou byl teprv odkrytý,

perly Tvé, v života širém moři,

sbírané buď skalném na pohoří,

aneb v korálovém jezeřisku,

aneb na květoucím na ostrově,

perly Tvé jsou uschovány k zisku,

k zisku vlasti v srdci mladíkově,

by co písně i co porady

posvátnými byly poklady.

Jak se slavík záhy skonávaje

těžce loučí s milou hájinou,

jak se za mrak temný ubíraje

zrak slunečný s jarní krajinou:

tak duch jasný s lidem, jemuž svítí,

takž i srdce, jež proň lásku cítí,

těžce loučí se, když dokonává,

ač za hrobem věčná kyne sláva;

neboť duchu, světla roditeli,

když se plným stal už plamenem,

Bůh usoudil, by svůj národ celý

jasnějším osvítil plápolem;

srdci pak velelo slovo boží,

ať se věrně obětuje vlasti,

ať do hlubin svých svůj národ vloží,

jehož samé maličkou jest částí.

Mistře, Tys své vlasti novou dobu

dlouho nežil, dospěv záhy k hrobu,

na kterýž já za věk za přítomný

kladu vděčně tento vínek skromný.

Slavnou tryznu pak v budoucím věku

budou slavit naši budoucí,

vystavíce tobě z úcty, z vděku

mohylu nad krajem vládnoucí,

kdež se budou s myslí zkroušenou

modlit za Tvou duši milenou.