Kouř.

Kam pohledl jsem: Lesy, lesy, lesy!

Na mírnou stráň i na příkré skal tesy

kol sedly všude; údol tu, tam horu,

vše přikryly až v nebe do obzoru,

a byly tmavé, posupné a šeré.

Já cítil, velký smutek z nich se dere

a stoupá v duši mou a v srdce padá.

Nad nimi táhla mračen šerá stáda

a kolem ticho, bez života sledu

ty hvozdy byly. Náhle z jejich středu

se povznes modrý kouře vloček malý,

rost’ v chochol, v pruh, a mráček zamodralý

jak sloup se pozved’ k nebi vážně, tiše.

Hned cítil jsem, že blízko zde kdos dýše

mně příbuzný, ať chaloupka se skrývá

tam pod strání, kde veliký dub kývá,

ať uhlíř pálí milíř tam, ať chvíli

při ohni cikán leží to, mně milý

ten modrý kouř, jenž k nebi tihnul stále.

A klidnější jsem cestou svou šel dále.