Kouř na břehu.

Večer, pochmurný rybák, do moře hvězdné své sítě

spouštěl, ale co z vln vylovil, smutek byl jen.

Na břehu pustém v myšlenkách kráčel jsem smutný a sirý

bez přátel v cizině sám, na jihu nevlídný host.

Náhle tu přede mnou v dálce kotouče dýmu se vzpjaly,

šedivě modravý kouř k obloze výše se nes’.

V mysli mé rázem Odysseus, trpitel, ožil,

jemuž byl cílem všech snů Itaky toužený břeh,

nad kterým do výše modravý kouř by vesele stoupal,

věštící hostinný krb, věštící domova mír.

V myšlenkách smutných vzdych’ jsem, zíraje za kouřem v dálku,

kdy asi uvidím své Itaky toužený břeh?

Zdali mne zářící Penelopy uvítá věrnost,

k vlastnímu krbu zda usednu vesel a tich?

Nadarmo šílené plachty své vítr rozepjal znova,

na vodu klesnul mrak, loď má se chýlila v noc.

Nyní po letech vesel když dávných vzpomínám časů,

v přístav kdy lásky své hluboko kotvu jsem vrh’:

v duši zas vidím chmurný ten večer, oblaky dýmu,

dvojnásob cítím tu, život jak šťastným je snem.