KOUŘ NÁDRAŽNÍ.

Trpím puchem nádražního kouře,

celou duší na něj nevražím,

blízkost jeho ponouká mne k vzpouře,

vyhýbám se z dálky nádražím.

Chvěji se před zvukem parostroje,

zní mi k uchu hrana tesklivá,

celá duše zachvěje se moje,

zaslechnu-li rány kladiva.

Nemiluji úder nárazníků,

při těch ranách úží se mi dech,

tají se v nich fatum ženských vzlyků,

kdosi šlape v rozdrcených snech.

Hnusí se mi život čekárenský,

nenávidím ono ovzduší,

výkřik jakýs, přidušený, ženský,

v čekárnách mi kvílí do uší.

Cosi zlého syčí v železnicích,

vždycky v kolách cosi zasténá,

kouř se vžírá v oči plakajících,

skvrní špínou bílá ramena.

Mnoho vzal mi s sebou rachot vlaků,

mnoho vzal mi parostroje hvizd.

Vzal i ženu světle modrých zraků.

Proto snad ta moje nenávist.