KOUSEK LÉTA.

Ty hračky velikých dětí

mě znudily již. A lesy

dumavých sosen a smrků

zas šumí lhostejně.

Po jitrech kouzelných přišly

dny pusté a bez perspektiv,

po večerech doutnavých všecky

bolesti ulehlé.

Tak prostřed přemoudrých lidí

mě schvátil hnus a smutek.

Dech duše jsem nepocítil,

tep srdce nezaslech’!

A rytmy zápasů lidských,

závratné vysoké tony

bolestí, vzteku a pomsty

se ve mně vzbouřily

v rostoucí refrén: Zpět v město!

Je teskno mi po večerech,

kdy bída v ulicích bloudí

a zoufalství a hlad.

Je teskno mi po Praze mé

a po příteli mi teskno.

Být živou nitkou v té tkáni,

tak prudce citlivou!

Revoltou chvět se a zníti

a budit echa v srdcích.

Addio, titěrná villo,

addio, mecenáši!