KOUT KRAJINY.

Vlhkých jiter mechem

snivý odlesk hoří...

Spadaných buků listí,

vykoupané zoří,

pod nohou temně svistí

vzbuzených kroků vzdechem...

Rosa na palouce...

Chatrč ostříbřená

nad rybníkem stojí...

Divoká štěká fena

samoty stesk svojí

echem k prosté louce...

Z chatrče to zpívá

tenounkým, dětským hlasem

do hluboké rokle...

S nevýslovným žasem

ptáče rosou zmoklé

do oken se dívá...

Vše je vážné, prosté...

Jako pomodlení

varhan v jitřním tichu...

Sosen rozšumění

jak kdy věčnost roste

za údolím hříchu...

Smutku čistá krása,

která nekramaří,

nemajíc tu komu

prodírá se září

cest a pustých lomů,

zpívá, pláče, jásá...

Zrudlá borovice

drží hnízda vraní

nad prohlubní smělou...

Možno přirůst k pláni

s duší svojí celou?

A už nechtít více?...