KOUT MĚSTA.

Na dlažbě v špinavých ulicích Města,

ghettu jež podobno, prohnívá léto...

Zápach zelenin i růží, zápach nuzných příbytků,

těl nečistých krasavic, churavých psů,

zápach podzemních krámečků řemesel smutných

za okny zprohýbanými nehybně stlívá...

Něco předčasně svadlého zmírá, zmírá

okolím ztajených modliteben, chrámů zamlklých,

pobořených, uzamčených,

prostituovaných kouřem, štěkavým jargonem židů,

sousedstvím vyrudlých kostymů nebohých nevěstek,

gesty tuláků, opilým zpěvem ztroskotaných,

na jichž groše, vnucené milenkám

čekaly legitimní ženy...

A stroje řinčí v podsklepí,

lisy naříkají, překřikujíce dávné modlitebny...

Černé ruce, vyhrnuté až k ramenům

přehodnocují prodajnou hmotu:

cín, železo, zlato, hořící kameny

pod hladkým, syčícím brusem,

sklo, bílé dřevo, pestré látky, tuhnoucí sádru,...

co srdce a duši nemožno přehodnotit...

A řezavých pilin zvukem

a nehotových nástrojů akkordem

procházíš v davu,

co zápachy laků nových stavenišť,

zaprášeného pečiva, páchnoucích ryb

překřikují smrduté stoky...

Unaveni potom před nocí,

plameny práce zažehnuté hlavy,

které se naučili za všedních dnů

pro trýzeň hladu, –

rozcházejí se městem...

A všichni, zdá se, že ve chvílích,

kdy neupíjejí svoji prostoduchost,

by potěšili se illusí o nadbytku,

kdy porovnávají osudy a vzplanou nešťastnou láskou,

kdy bída bídu přitáhne magnetickou silou,

všichni, zdá se, že čekají na Krista budoucnosti,

jenž stejně porozumí žebrákům jako knížatům,

jenž milovat bude hadry ze soucitu,

tak stejně, jak nejdražší odkazy z lásky k otcům,

ty nekajicné Magdaleny stejně jak moudré panny,

ty blátivé ulice, kudy jdou, otupělí, za ubohou zábavou

jak nebeskou klenbu, hvězdami posetou,

tu poslední bezcennou tretku slabomyslných mrzáků,

jak poklady schystané k obdivu

pro davy v zlacených sálech...

Čekají všichni na Krista Budoucnosti,

jenž stejné by pro všecky znamenal příští,

že prožil nejsmutnější roky mládí

v špinavých krámech penězoměnců,

poznal nejtrpčí hříchy Magdalen,

prožil, vztažené své černé ruce

v dílnách podsklepního temna,

v kouřích přehodnocené a skoupé hmoty,

a pak – navštívil zas kout ten Města

převyšuje lidi o tři hlavy,

aby vzkřiknul: bratři! sestry!, aby

v zaslíbené království je vyved’

ve svět, který pro ně stvořil zvláště

za bolesti, jež kdys trpěl s nimi...