KOUT MĚSTA

Úžasný smutek rozdrtí

tě někdy mezi paláci.

Tam, úzkých ulic ve čtvrti,

kde hodin zvuk se potácí

v zdech kamenných, snem sroubených.

Vrat ticho, okna za mříží,

dvé postav obrů shrbených

kde větrá věků pod tíží.

Sem v temných, úzkých ulic kout,

dnů příliv nemoh' proniknout –

Jak středověcí rytíři

i domy stojí v krunýři,

hrozivá, úzká jejich výš.

Mníš, že se nad nimi cos dní. –

A v hloubce, jako ve studni,

když zdvihneš zrak, tu zdrcen zříš,

že s bohem přísným hovoříš,

až v bázni srdce ustydlo. –

Neb nad arkýři domů zdvih'

se chrám v konturách obrovských,

mysticky děsné strašidlo.