Kout mezi lesy

Tu v zátočině potoka mezi lesy sám a sám

divoký smutek jako když černě se rozkřídlí,

svým vlhkem a prohníváním les voní prořídlý

a houby a plísně jak zelené jedy duří tam.

A nějaký zdá se ti černý, cizokrajný pták

tu na velkém balvanu bílém sedá na kořenech

a vydoupnalých kdysi vichřicí svalených kmenech

jak sama bolest, imaginární mu svítí zrak.

Tu poblíž ticho je, mdlo, tu člověk uvidí

vzduch bez ptáků, bez ryb vodu, chatrč bez lidí,

neb nelze tu žít ni mříti, v les potok dnem prozírá

a líně kams jako zloděj se plouží a prodírá.