KOUT VZPOMÍNEK.

Uličko smutná,

pověz mi, prosím, kterak tebou mám jíti

až k tomu černému domu, jenž přepychem do noci svítí?

Uličko stará, ponurá, smutná,

pověz mi, je-li má tesklivá obava opravdu nutná,

poraď a rci mi, kterak mám kráčeti tebou

a nepotkat’ mučivých vzpomínek, které mi palčivou bolest ve smyslech vznítí,

které mi všechen můj klid, všechnu mou jásavou z života radost, žíznivé, vstřebou?

Neboť úzká je tebou, uličko, cesta,

a vzpomínek mnoho...

A uprchlé, bláhové mládí nás po leta vzpomínkou trestá

a litovat’ učí citu a zármutku nejednoho.

Bolestné vzpomínky plazí se jako hořící stíny,

po kraji chodníku tekou proti tichému chodci, –

chceš nechceš: ruku ti studenou podají,

studenou-horkou jako vědomí viny; –

chceš nechceš i srdce ti zbodají

planého toužení bodci; –

chceš nechceš, – pojednou mají v očích jiskřivo, čilo,

pojednou v chůzi se zastaví,

šeptnou ti u hlavy:

– Tady to bylo!

Uličko smutná, řekni mi,

jak bych se chránil před nimi,

neboť musím jít’ tudy dnešního večera, srdce mne nutí;

a vzpomínky, jedna za druhou, třeba že doposud mlčí,

ve stínu u zdi se krčí

a cosi proti mně smlouvají, cosi tam kutí,

co výčitkou voní a výčitkou chutná.

Uličko stará, ponurá, smutná,

pověz!... Nepovíš?... Nevíš?... Směješ se tomu,

že v obavách došel jsem vlastně již k černému domu,

jenž přepychem do noci svítí

a k němuž bál jsem se jíti?

Žlutavý plamének blikavé, plynové lampy

na rohu zbořené rampy,

jediný v bezhlasém okolí,

– stařeček v omšelém hávu, –

usmál se na mne, pozdravil truchlé mé oči, vybledlé v soužení marném.

A Bolest, která dávno už nebolí,

do bílých, průsvitných dlaní bere mou hlavu,

kol krku jímá mne,

na srdce líbá mne,

šeptajíc s úsměvem: – Bratříčku, stárnem’...