KOUTEK ŠTĚSTÍ.

Sedí hory kolem dolu,

svěže ráno tam se dýchá,

pokud den svým rmutným znojem

rosu spálit nepospíchá. –

Prostý koutku, tichý, milý,

zatlačený do ústraní,

proč ty mne tak mocně vábíš

do klína svých chudých strání?

Zdobí tě jen jetel planý –

co může být jednodušší?

A mně pouhých lístků čtvero

zajalo tam celou duši!