Kouzedlná harfa.
Klusá Lubor na vraníku
Černým lesem k Hrdovu,
Odkud mnoho milovníků
Vrátilo se k domovu;
Marně cestu
Pro nevěstu
Konali tam poznovu.
O Radovce vypravovat
Lubor slyšel mnohého,
Její krásu vychvalovat,
Kdo ji viděl, každého;
Bez přestání
Neměl stání
Doma více žádného.
Hned svou harfu ležet nechal,
Ješto mu dny sladila;
K roztomilé dívce spěchal,
Co jej tak okouzlila;
By ji zočil,
Na kůň skočil,
Milost ho k ní pudila.
A jak jede lesem směle
V dálku k dívce spanilé,
Zaplesá mu srdce v těle,
Slyší zvuky rozmilé
Harfy zněti,
K tomu pěti:
„Kam jedeš tak zpozdile?“
Nedá mu to dále jeti,
Zastaví tu koníka;
Když přestane ten hlas pěti,
Kvapně sleze s vraníka:
K skále kročí,
U ní zočí
Šedivého mužíka.
„Starče! proč si tady zpíváš
V samotnosti skalnaté? –
Kam se s Krkonošů díváš,
Pročpak nejdeš v lidnaté
Položiny,
Do doliny
Těšit muže srdnaté?“
„U jeskyně proč si zpívám,
Smělý jinochu se ptáš! –
Že v tom zalíbení mívám,
Ty svět ještě málo znáš:
Jaké zlosti,
Kyselosti
V něm jsou – také vyskoumáš!
Vrať se – nekonej dál cestu,
Nepospíchej do vzdálí,
Nechtěj z Hrdova nevěstu;
Života nic nekalí
Ještě jasné
Dny ti krásné –
Sic tě potká osud zlý!“
„Kam já jedu, starče bledý,
Pověz prosím, jak to víš?
Ty znáš všecky mé ohledy,
K čemu mě však nabízíš;
Bych se vrátil?
Dívku ztratil? –
Nadarmo ta slova díš!“
„„Jdi si, když tě to tam nutí,
Nechceš věřit pěvci teď,
Jedeš k svému zahynutí,
Tu ti dávám průpověď:
Dívku ztratíš,
Nenavrátíš
Nikdy se víc domů, hleď!““
Jak ta slova dopověděl,
Uchopí se harfy hned,
Lubor bystrým okem hleděl,
An probírá struny kmet;
Z jeho ruky
Libozvuky
Sladké plynou jako med.
Stojí jinoch v okouzlení,
Jenž opustit starce chtěl,
Takých zvuků pomíšení
Ještě nikdy neslyšel;
V celém těle
City vřelé
Poslouchaje hráti měl.
Jak přestanou z harfky pěkné
Líbé zvuky plynouti,
Stařečkovi Lubor řekne:
„Mohuli tvou přijmouti
Harfu pěvče,
Krásné děvče
Pak mne nemůž minouti.“
„„K čemu mě tak směle bádáš?
Odemne chceš harfku mít? –
Člověče, ty mnoho žádáš;
Ale – máš si ji předc vzít,
S tou tě všude,
Věř mi, bude,
Kam jen přijdeš, každý ctít.
Však tě přísně zavazuji,
Ten si poklad opatruj,
Co ti nyní přikazuji,
Podlé toho pokračuj:
Jdi si k robě,
Co sem tobě
Řeknul – vždycky pamatuj!““
Maje ten dar kouzedlný
Co pěvec se ubírá,
Toužebnosti jestiť plný,
Brzyli hrad uzírá,
Jenž radostí,
Blažeností
Jeho srdce sevírá.
A když hradu již je v klíně,
Kam ho nesla toužebnost,
Vejde do prostranné síně,
Kde panuje veselost:
Počne hráti,
Probírati
Struny, vážený tam host.
Přelíbezné harfy znění
Všechněm srdce rozhřívá,
V rozkoši jsou pohříženi:
Kdožkoli se podívá
Na mládence,
Poblouzence,
Každý se jen usmívá.
A jak na sebe se dívat
Zří tu dívku spanilou,
Počne přelahodně zpívat
Píseň k harfce rozmilou;
By v té době
Získal sobě
I tu pannu ztepilou.
Dozpívá, a mistru tomu
Ze všad chvála se vzdává,
Každý po jeho se domu
Snažně jenom vyptává:
Zalíbení
Že má v pění,
I dívka se přiznává.
Darmo mládence se táže
Zvědavost všech horlivá,
Tu jim službu neprokáže;
By děl slova bázlivá,
Mysl že ho
Z domu jeho
Vyhnala sem dychtivá.
Otec ale dcery pěkné,
Hrou a zpěvem rozmařen,
Zbyhon harfeníku řekne:
„Proč bys chodil z hradu ven,
Mzdu si loudil,
Světem bloudil,
Zůstaň pěvče u nás jen!“
S potěšením Lubor slyší
Zbyhonovo žádání,
Nic mu nemůž radost vyšší
Tvořit, než to pozvání:
Rád mu svolí,
V jiném dolí
An nic nemá k získání.
Teď se Radovce jen koří,
Jižto často vidívá;
Láskou k ní mu srdce hoří,
A ty city vylívá
Líbým pěním,
Oka zřením
Též svou milost jevívá.
I ta dívka ušlechtilá
Ve svém srdci poznává,
Že jí bývá chvíle milá,
An s tím pěvcem sedává;
A když u ní
Na výsluní
Není, hned ho hledává.
Hledá, nikde nemá stání
A potichmo jenom lká,
Dokavád s ním z nenadání
Někde se zas nepotká;
K němu stále
Jen ji ale
Táhne láska bratrská.
Jednou harfou ukracuje
Když si Lubor z rána čas,
Ze strun souzvuk vyluzuje:
Tuť Radovka jeho hlas
Slyší pěti,
Harfu zněti,
Spěchá v lod'ce k němu zas.
Spěchá, přes proud loďku řídí,
K druhé straně vesluje,
Rozmilého pěvce vidí,
Navštivit ho slibuje:
V prostřed toku,
Běda v moku –
S ní se loďka svrhuje.
A jak padnout dívku zočí
Ten pěvec v tůň hlubokou,
S vysokého břehu skočí
Do vln pro milenku svou:
Z řeky dravé
Zas vyplave –
Šťastně s kořistí pak tou.
Na Radovku bystře zírá
U skalnaté jeskyně:
„Ach vždyť oči neotvírá,
Což mám začít v pustině?
Tělo vnady
Navždy tady
Pozbude snad nevinně!“ –
Darmo po ohni tu baží,
By se tělo zahřálo,
Marně utvořit se snaží
Plamen, aby okřálo;
Dříví lehce
Hořet nechce,
V ouzkosti jest nemálo.
Aj tu ruka se mu smekne,
A radostně Lubor dí:
„Již si sloužila mi pěkně –
Harfo! – poď, než usmrtí
Dívka se mi!“
V tom ní k zemi
Mrštiv – dar ten rozdrtí.
Hoří plamen zhůru krásně,
Hoří harfy ze zbytků,
Radovka zas oko jasné
U skalného příbytku
Odevírá,
Kolem zírá
Po jeho tu nábytku.
„Než můj život dražší byla
Ta mi harfa – Lubor rce –
Pro tebe ji rozdrtila
Ruka tvého milence;
Za tu cenu
Mít odměnu
K sobě jenom lásku chce.“
Dívka v tomto okamžení
Věrnost pěvci slibuje,
Předce však mu věrná není,
Jinému pak věnuje
V krátkém čase
Lásku zase,
A – i ruku daruje.
To když krásný Lubor vidí,
Přeplněn jest lítostí,
Ztrativ vážnost u všech lidí,
Nemá stání ouzkostí
Více v hradě
Ani v sadě,
A hned Hrdov opustí.
Vyjde z hradu, chce jít dále,
Zase do své dědiny,
Pohledne tam k oné skále,
Kdežto blahé hodiny
Dříve trávil,
Hrou se bavil
Vzdálen od své rodiny.
Přímo k tomu místu spěje,
Kde milenku zachoval,
Tok se z očí slz mu leje:
„Drahou sem zde vykonal
Obět marně,
Ach nezdárně
Harfku sem tu rozkotal!“
Takto volá, hořekuje,
Na skále se usadí,
A když slunce pozlacuje
Z rána hrad a všecko bdí:
Již je v moku,
Hrob se v toku
Nad Luborem uhladí.
Od té doby nemá stání
Nikde dívka půvábná,
Ustavičně je v lekání,
Že mu byla nevěrná:
I sen mívá,
Jak jí kývá,
Když se noc jen začerná.
Po sedmé než slunce zlatí
Září sosen vrcholí,
Radovka se z hradu ztratí,
Běží v blízké údolí:
Tam co spadnul –
Lubor svadnul –
Hrob si také vyvolí.
Z Hrdova když světlo zhasne,
Tmou se všecko přikrývá,
Ty – co zahynuli časně,
V proudě každý slyšívá
Lkát ukrutně,
S břehu smutně
Harfka k tomu zvučívá.