KOUZELNÍKŮV SYN.

Už je to dávno, hodně let,

co Bublišák svou živnost ved’

a kouzelnictvím proslulý

své konkurenty pod nuly

co udeptával v tichosti

svou široširou činností.

Domeček jeho byl bys zočil,

na kuří noze jak se točil

na lesní mýti samý květ,

že radost bylo pohledět.

Z bílého stavěn kamene

zpod střechy, prejzy červené,

osmerem oken na vše strany

se koukal jako malovaný;

voněla vůkol fiala,

a bázeň tebe nejala,

přišel-li’s k němu na radu

v kvetoucí pěkně zahradu.

Sám Bublišák byl zcela lidský

a nevypadal kouzelnicky,

oholen hladce dvakrát týdně

hovořil s každým velmi vlídně,

poradil dívce, bábě, dědku,

a stálo to vždy jenom pětku.

Byl divný kouzelníka vzor,

co on však nesved’ živý tvor,

mělť starou knihu na peci

vázanou v kůži telecí

a v knize tajné říkání,

jež každou nemoc zahání,

jež milenci zas vrátí milou

a muži ženu povětřilou,

byť třeba byla utekla

přes hory, doly, do pekla;

a tajný veršík v knize byl,

jenž na světě vše proměnil

dle vůle, hbitě, bez všech muk

a lehýnce, jak řek’ bys fuk:

princezna byla z děvečky,

z oblázků sladké vdolečky,

z vdolečku bílý měsíček,

z měsíčku drobný troníček,

z chauffeura nový vévoda,

z punčochy vůdce národa,

z poddaných krále v směšný shon

velbloudi dvojím o hrbě,

z královské lásky gramofon,

ze slibů straky na vrbě –

jak život šel a jak se dal,

Bublišák provést všecko znal.

Být mělo-li zas jako dřív,

tu knihu vzal a třikrát zív’,

zahuhlal cos jak u hrobu,

vše vzalo svou hned podobu.

Měl vážnost, nejsa týrán dnou,

a klientelu náramnou.

Měl také synka, inu synka

a dcerušku, již volal Minka,

a jak už bývá, pro svůj cit

nemoh’ si s dětmi poradit.

Dceruška byla samé trety,

a kluk už kouřil cigaretty,

byl sice bit až v nemíře,

však přece dál krad’ halíře,

francefus lípal v úkrytu

a ptáky škrtil bez citu,

na hruškách zlobil sedláky

a vejpůl trhal čmeláky.

A přece tatík o to dbal,

by děti dobře vychoval:

drnkala Minka celé ráno

i odpoledne na piáno,

tvářičky sobě ličila

a francouzsky se učila

a nevyslovovala zle:

bon jour, monsieur, oui, s’il vous plait.

Kluk v tuhém límci po bradu

měl s otcem častěj poradu,

zda odkáže mu korců tři sta,

či má-li býti tenorista,

mělť talent k všemu veliký,

dva moderní znal klassiky,

kde který kopec spurtem bral,

sto goalů jistotně již dal

a všemu jen se vyšklíbal.

Když děti začly v domku rej,

co žilo v něm, to utíkej,

hospodyň stará strachy mřela,

a kuří noha jen se chvěla.

Když jednou šeřík jarem kvet’,

tu bylo hochu šestnáct let,

i popadlo ho mocné chtění

jak onen šeřík po kvetení,

po slávě lačnost, divý spěch

a krutá touha po činech.

Chtěl honem také něčím být

a ve světě se proslavit,

dát zítřkem svému životu

kulturní plnou hodnotu,

jiskrami ducha svítiti,

se intensivně vyžiti,

převýšit otce geniem

a rukavici hodit všem,

vždy k absolutnu všeho jít

a bohatě se oženit.

Tož napřed začal básně psát,

své klassiky dva brakovat,

z každého verš vzal, nejed’, nepil

a potně nové básně lepil.

Však marně ony vytryskly,

neb nikde mu jich netiskli.

Pak hnal ho výše vnitřní hlad

z lyriky skokem do dramat,

však i ta práce bez chvály,

těch dramat nikde nehráli.

Hú – zatřás’ jím běs v nitře zlý.

Jsa žlučí všecek zahořklý,

chtěl založit si vlastní list

a na padrť v něm všecko zhníst,

měl plno jiných záměrů,

v tiskárnách ne však úvěru.

Svět pojal proto v nenávist,

byl postrachem všech ptačích hnízd,

rval květné sněti se stromů,

kam stoup’, tam vnesl pohromu –

a brousil zvlášť si zloby dýky

na staré vůkol usedlíky,

že zetěm ho mít nechtěli

a dvéře před ním zavřeli;

lál vlastenectví advokátů,

že zpátečnickou roli hrá tu,

že bombastický je to žvast,

a smál se rýmům vlast, past, mast,

ba i dva mistry klassiky

za uši chyt’ jak králíky,

že nuly jsou, zle jal se křičet

a toporné jim verše vyčet’,

že beznervně jsou zakyslí

a vývojově nemyslí,

že veškera jich dlouhá práce

jest papírová dekorace.

Však čím víc křičel, žel, ó žel,

tím méně posluchačů měl,

až posléz bez vší ozvěny

sám zůstal vztekem zelený.

Tu vzpomněl si, že za pecí

je kniha v kůži telecí,

kouzelná kniha veliká,

jež divné divy odmyká.

Až Minka zítra po ránu

zasedne opět k piánu

a tatík půjde za řemeslem,

tu knihu vezme, čárným heslem

z ní malou zkoušku připraví

a užije i zábavy.

To zdaří-li se, potom svět

snadninko bude obracet

vždy na svou pravdu; cito, cito

se vyklasí mu slávy žito,

a jako fládr v pařezu

svou najde žití synthesu.

Nápad a za ním v patách čin:

vzal knihu kouzelníkův syn,

tu knihu v kůži telecí,

jež doma byla na peci,

kolkolem jizbu obzírá

a knihu tiše otvírá.

Hle, tu je verš, verš kabbaly,

jenž slabikován pomaly

zněl takto: „Bobus, pronobus,

jak já chci, budiž každý kus,

arata, abra, kadabra,

buď takový, jak má chce hra!“

A že byl kluk to zlomyslný,

měl program svůj hned v mysli plný,

čaruje krásně, velí zbystra,

že ve chvíli té předstih’ mistra:

„buď z Minky, jež hrá strašné škály,

kukačka-stračka v lesní dáli,

z klavíru myš buď šedivá,

ať pod zem jede, protiva,

a z hospodyně budiž hned

tureckých bedna cigaret,

z domečku zajíc, z peřin stohy

a lovecký pes z kuří nohy,

ze štěpů v sadě pometla,

z komína maják bez světla,

buď z tyček v plotě v haptáku

regiment modrých vojáků,

z krocana setník, z lávky kůň

a z tvrdé cesty labská tůň.

Vojáci, pušky u lící,

střílejte po tom zajíci,

bác a bác v pole souvratí,

však erár prach vám zaplatí.“

Ihned se stalo, jak si přál:

kout lesní byl bys nepoznal,

domeček – zajíc splašený

po polích vůkol honěný,

a mraky čoudu z pušek dují,

však vojáci nic netrefují.

Měl radost hoch a pyšně vzhled’,

teď půjde reformovat svět:

„Z tisíce sosen, ba i z víc,

hned bude tisíc šibenic

(tehdy to byla na div světu

zvučivá fráze, plná květu,

již tuze lačen obnovy

jakémus odkouk’ mistrovi)

a na nich ať se klátí, klátí

ti buržoasní advokáti

a všichni, již se nebáli

a hlasně se mi vysmáli.

Podrtit mozky na kaši,

toť reformace nejsnazší,

mé já ať zbude, jen mé já

jak drahocenná kameja!

Buď konec bídné havěti,

a mnou začínej století!“

Však rychle, než se starý vrátí,

vše na svém místě musí státi,

neb nesmí míti tušení

on o synkově umění,

sic by se žárliv zarazil

a vše mu posléz pokazil.

Hned tedy začal rukou mávat

a z knihy opět odříkávat,

až posléz křičel ze všech sil,

by odkouzlil, co zakouzlil.

Leč kouzlo trvá bez proměny:

dál zajíc skáče nestřelený,

a Minka z lesa kuká, kuká,

jako když na klávesu ťuká.

Tu synka popadá již strach.

Kdo pomůže mu? Achich, ach!

Přec správně z knihy říká čar,

a nemění se věcí tvar.

Moh’ ovšem křičet, jak jen chtěl,

když třikrát zívnout zapomněl

nad knihou vážně po otci,

je zaříkání bez moci.

A on to, běda, třikrát žel,

opravdu zcela zapomněl.

A hoch už všecek koprní

rozechvěn, jako na trní,

neb otec ve své zátiší

rád s návratem si pospíší.

A vskutku tamhle v pádole

jde kouzelník již přes pole,

spoušť vidí vůkol, zajíce,

tůň bahna místo silnice,

chvošťata v sadě místo hrušek

a střelbu strašnou slyší z pušek

a synka vidí s knihou stát

a rozpaky se ošívat.

Hned pozná, co to znamená,

a hněvem všecek zčervená,

popadne knihu, třikrát zívne,

a rázem zmizí kouzlo divné.

Pak chytí synka za límec

– mělť k tomu vážný důvod přec –

a praví: „Trest tě stihniž chvatem,

že schopnosti mé plýtval’s zlatem,

měl’s dříve sám jí dobyti,

ne pro ni na pec choditi.

Čas drahý mařil’s dosud vždycky

ne pro dobro, leč uličnicky,

svůj úkol špatně chápaje,

excessní smýšlel’s mumraje.

Chytřejší kuře slepice

chtěl’s vystrčit mne z posice.

Um, vážná moudrost myslivá

se po zrnečkách dobývá

ve znoji práce horečné,

ne ve vteřině všetečné.

Čas drahý mařil’s, teď ho znej

a sám jej za trest počítej!“

To řekl – bobus, pronobus...

hoch kleknouti chtěl plný hrůz,

než tu již visel na stěně

jsa hodinami v proměně.

Mince se směje modrý zrak,

a hodiny jdou tiky ťak,

kývadlo cvaká, v okýnku

kukačka kuká vzpomínku

kukuku, kuku, čtyři, pět,

a kolem dál se točí svět.