Kouzelný dar.

Vedrem parných žití dnův

svadla hlava, ňádra znyla,

ze studánky dětských snův

ráda by má duše pila;

ráda

byla by má duše mladá.

Marno, nejsem touhy prost,

srdcem krvácím i skrání,

studánky té čarný skvost

bílý anděl křídly chrání;

bílý

a kol rosou květ se chýlí.

Aspoň rosy ve pohár

dej mi nabrat z oněch květů,

anděli, než vzplane žár

v čele mém a spráhlém retu;

v čele –

nesnesu té trýzně déle.

Beř, dí anděl, tvé jsou, věz,

dítě tvé když tady pilo,

plnou dlaňku naposléz,

toho zřídla rozhodilo,

zřídla,

rosou pro snů tvojich křídla.

Piju, léčím duši svou

čarodějným zbytkem zdroje,

jejž mi drahou úlevou

v květech skrylo dítě moje;

v květech;

stará srdce mládnou v dětech! –