Kouzelný meč.

Co doufat? Co činit? Nás hrstka je

a nemáme přízně ni zlata;

vše vzaly nám hrozné ty turnaje,

v něž vedla nás církev, ta „svatá“.

Než, nejlepší smích – smích naposled.

Byť pych kolem vzrůstal a vzrůstal,

nám přec jeden poklad z té záplavy běd,

meč kouzelný po otcích zůstal.

Když poprvé blesk jeho ocele

šleh do tmy, jež světem se vlekla,

tu jásali Boží andělé

a třásly se základy pekla.

Jím rybáři nuzní kdys uměli

si podmanit orlice RÓmy;

jím světové říše se kácely,

jak hříčku když obr si zlomí.

Ten meč po kostnických plamenech

když Čech nesl v husitské boje,

tu užaslé Evropě tajil se dech

a prchaly křižácké voje.

Pak ovšem uvrhla nešťastná seč

zem českou jak v ohnivé pece;

než, aspoň ten posvátný kouzelný meč

byl potomstvu zachráněn přece.

Ten jednou snad přece se zableskne zas,

to na truc všem satana vzdorům,

pak zajásá jednoho nadšení hlas

tam od Sněžky k šumavským borům.

A přece snad procitne český náš lev,

jenž upoután v kleci teď dříme,

a švihne tlapou a vydá řev

prost navždy tvých okovů, Říme!

A k zdatnosti nové se rozjaří

duch národa po zemi celé

a v lepší té době, jež zazáří,

zas vykoná úkoly skvělé. –

Či zní snad blouznivě příliš ta řeč,

an nepřítel šiky své množí?

Nuž, víme, ten slavný kouzelný meč

meč Ducha to jest – slovo Boží.

Toť předrahý, posvátný poklad je náš,

ten z rukou kdys sionských reků

rval marně Huerta i Koniáš,

ten překoná zlobu všech věků.

Ten třímej jen, bratrstvo naše, tvá dlaň.

Jím zmužile bojovat chceme;

vždyť jest to ta naše kouzelná zbraň,

tou věrně se cvičme! A bděme!