KOUZELNÝ OSTROV.

Oblaka černá táhnou neklidná,

však v slunci spí má osamělá zem.

Podzimní šedost roste nevlídná,

jen já bdím bohatý svým nálezem...

Jak ostrov Cyklad malý, oblitý

můj svět je, míle mnohdy k lidem jsou,

vlnami bouřícími rozrytý,

jež tiší v noc, co za dnů rozbijou...

S loupežnou rotou zápas podniknuv

já králem zůstal, vítězem tu zbyl...

Teď bije slunce černých do smrkův

a dole z vln zní věčná hravost víl...

Je ostrov tvým. A ty jej miluješ,

je drahý každý připlulý ti zjev...

A po lidech-li toužíš, vesluješ

v divokém letu k nim, jich slyše zpěv,

jich oči toužit vidíš, slyšíš pád

jich těl a vidíš, jak se tiší kruh

za kruhem a cos mocného jak božský řád

tvůj zvyklý tvořit v samotě ctí duch...

Tu možnost cítíš, s bohy setkati

se v jedné chvíli, k dobrodružným hrám

být vyslán, celé věky čekati,

vědět: jsem určen, sílím, rostu, zrám...

A možnost cítíš, k rounu zlatému

vyplouti, víl a běsů všech se ptát,

těch černozemních, kouzlu klatému

jak obět k slavné smrti určená se vzdát.