Kouzla noci svatojanské.

Den bílý byl, kos hvízdal plaše

a louky samý květ.

Hnal šohaj ovce do salaše,

ach, jak ho těšil svět!

Pěl dovádivě jako sedmihlásek,

měl jasný hlas a pružný jako vlásek,

na čapce kytku koukolí

a bystré oči sokolí!

Od lesa k lesu šohaj jásal,

od hory k hoře pěl.

A kde své ovce nejradš pásal,

tam budku v skále měl.

Tam skládal pohádky i svoje zpěvy,

tam vídal ženky lesní, vílí zjevy,

tam často z mlýna rejdil čert

a s šohajem si tropil žert.

Však čertů bál se šohaj málo,

mělť stále černobýl;

a tak se na něho vše smálo

a šohaj vesel byl.

Kdys výskl na pasáka, kde ho vídal,

jenž hned mu s kopce zpěvem odpovídal.

Pak hned se ozval dívčí hlas

a šohaj odpovídal zas:

„Aj, vane vítr z horké země

a ovcím chce se pít!

Aj, děvče zlaté, přijď si ke mně,

ač, chceš-li dnes mě mít?

Mám pro tě kytku, viz ji na klobouku,

mám kvítí, co chceš, mám ho plnu louku,

a chceš-li večer hocha mít,

pojď kvítí trhat, věnce vít!“

–- „Aj, vane vítr z pode hájku,

jde přes sousedův lán,

již nechci tebe, můj šohajku,

neb ty jsi velký pán!

I vrátím tobě zástěrenku bílou,

a hned si hledej, třeba v lese milou!

Hle, nad salaší čertův most

a pod ním lesních ženek dost!“

– „Ba není pánem chudý synek,

vždyť nemá zlatý pás.

I vij mně vínek z rozmarýnek

a z bílých sedmikrás!

Já přijdu zas, já přijdu po večeři,

až hvězdy vyjdou, až se víska zšeří,

pak děvče zlaté přijdu k vám,

a táta se mnou k námluvám.“

– „Jen zůstaň, synku, doma s tátou,

jdi časně večer spat.

Teď namlouváš si jistě pátou,

i měj si šestou rád!

Mé srdce spí, a věř mi, o tě nesní!

Teď, chceš-li, miluj třeba ženku lesní.

Již nechoď, synku, nechoď k nám,

a ani s tátou, ani sám!“

– Nu, tak si, děvče, najdu ženku –

je svatojanský den.

Jen sedni večer ku okénku

a přaď tam bílý len.

Tam přijdu s ženkou, sedě na jelínku,

však zaběduješ: ,Vrať se, milý synku,

dnes ženky v lesu mají kvas

a ženka tobě zláme vaz!‘

– „I nevěřím ti, synku bodrý,

že byl bys taký rek,

že nezděsí tě plápol modrý

těch nočních světýlek!

Že nesplaší tě rej a běsná chvíle,

bys dal svou ruku žence nebo víle!

Leč, běž a chop se lesních vil,

tam bývá smích – však rovně kvil.“

A bodrý synek poskočí si,

dá čapku v pravo v bok

a kytku, co mu na ní visí,

hned vrhne na potok.

„Aj pluj, kytičko, pluj tam svižně za ní,

že já jí přeji, ať se stane paní,

ať přijde pro ni z města pán,

neb já jsem chud – a nemám lán!

Vždyť nemusí být šohaj její!

Pryč! v hrsti s fujarou!

A hraje, až se lesy chvějí,

svou píseň bujarou.

S ním pěje les a hraje tes i stráně

a z vísky zaznívá sem Anděl Páně.

Hle, již se dělá noční šeř

a černá háj a tmí se keř. – – – – –