KOUZLO DOMOVA

Jak mám zde všecko rád! Les, louky, táhlá pole

v přerůzných tonech svěží zeleně,

zpěv ptactva, nesoucí se nadšeně

diskretní allejí i přes vršiny holé.

Vše staré, známé tak. Ten kostelíček s věží,

jenž pozdravem mi kývá na stráni,

– v něm denně zvonívá se klekání

a stará Kůlová jej ve dne v noci střeží.

I starý splav mám rád, jenž teskným rythmem hučí

a vábí k sobě v noci rusalky;

zpěv jejich bývá slyšet do dálky

s řehotem vodníka, když utonulé mučí.

A vrba stařičká prý ve tmě oživuje,

pohádek šepotajíc tisíce,

co kouzlaplné světlo měsíce

v průvodu hvězdném po obloze pluje.

Vzpomínka na mladost za vzpomínkou zde plyne.

Zákoutí to nelze nemíti rád.

Však srdce sobě neustává přát:

jen lidi kéž je zřít v tom rodném kraji jiné!