Kouzlo letního dne.

To byla divná pohádka,

tak dlouhá a tak přesladká

a začla s jitrem, zory lesk

než zbudil v skalách doupnákův stesk.

Chvěla se, zněla v doubravě,

metlicí táhla a po trávě,

vyprávěl v lese ji táhlý šum

listí a snětím a poupatům.

Ji slunce psalo v skalin tes,

ji motýl na svých křídlech nes’,

ji zlatem narcis v srdci měl,

jí stříbrem chvěl se jitrocel.

Jí voněl hloh, ji zpíval pták,

ji azurem nes’ v klínu mrak,

tak táhla v kraj až po obzor

ku vzdušné čáře modrých hor.

Ji pavouk znal, jenž v buků skrýš

svou krajkovou síť vetkal již,

i laň, jež plaše vyzírá,

kde houšť své oko otvírá.

Ta pohádka dál hvozdem šla

jak rmenu a routy vůně mdlá

a držela v svém objetí

svět celý jako v zakletí.

Dva jistě včera nebo dnes,

kde luh se směje, mračí les,

se našli v lásce. Její báj

tak okouzlila celý kraj,

že dýchá, zpívá, plane dol

i skála, hloh i trávy stvol

i vlna v zboji a v ní pstruh

i motýl v letu, dobrodruh.

Dál bude zníti ta přesladká,

ta dlouhá a divná pohádka,

až v noci v paprsků snivé hře

ji měsíc s hvězdami uzavře.