Kouzlo poledne. (II.)

Já věřím, v chvíli té, kdy vůní spíjí

se každý květ a sněním duše mladá,

že skřítek pod keř růžový se vkrádá

a spící elf se zbouzí ve liliji.

Hle v pavouka síť, jejíž krajky kryjí

kout staré zdi, viz, muška zlatá padá –

ve úvoze se kmitly kruhy hada,

po pěšinách se zlaté stíny lijí.

V mé dívky očích pak též jiskrou malou

se vzbudí šotek malý, čtveračivý,

a šeptá mi: „Což necháš minout vesnu?

Hle, modrá pára v závoj halí nivy;

tu píseň, v níž tvé rety zmdlely chválou,

ať polibky tvé dozpívají ve snu!“