Kouzlo polibků.

Nech takto nazpět ležet hlavu krásnou,

já sesbírám již rtů tvých řeřabiny,

na sladkých očích dlouhých řas nech stíny

i jimi planou dost svou září jasnou.

A neptej se, zda v skutku svatí žasnou

s hvězd výše patříce k nám ve hlubiny,

zda andělé ve bílé muselíny

tvář studem kryjí v řízu mlhořasnou.

Mlč! Oni též to sladké kouzlo znají,

jež v polibcích se na rty nahé tají,

jak Sappho znala je v těch dlouhých, bezdných.

Jak mohla bys mi jinak vysvětliti

tvých očí jiskry, které denně svítí?

Jsou vylíbány, věř, z prostorů hvězdných.