KOUZLO SAMOTY.

Já jsem v hory zašel, v ticho šedých skal,

svojí vůní horský les mě ovíval.

Slunce z korun sosen neproniklo hloub,

potok bublal vedle, jak jsem v cestu stoup’.

Daleko byl svět,

prachu plný svět,

nudy plný svět! – –

Stlumené jen větví měkké šepoty

rozvívaly vůni horské samoty.

A já cítil její měkký, chvějný dech,

bylo mi jak dětem v jejich dětských snech.

Ztrácel jsem se sobě ztrativ světa vzruch,

kolem mně jen voněl prudce horský vzduch.

Daleko byl svět,

prachu plný svět!

Vzdálen všeho tady – a tam nikdy zpět! – – –