KOVÁČ PÁL.

Kázal pán, by Pál ukoval okovy.

Skul. A pevně. Nevěděl, že – tatovi.

Byly poslední, oh, Pál jež urobil –

po té zbojným chlapcům už jen kule lil...

Dlouho Pálův řetěz s otce nespadl:

teprv s trupem ztuhlým kov ten vychladl.

Hned pán vsadil Pála do týchž – vlastních – pout:

neznalť jiný žádný proň dost pevně kout. – – –

Poručil pán, ať Pál skobu uková.

– Jak že silnou ? – Eh, tak pro měch olova.

Skoba tu... Kdo na ní –?... V ryku zuřivém

pána naposled Pál srazil kladivem.

Skoba –? Udrží jej: syna unesla!

– – Jak živ pracoval Pál ke cti řemesla.