KOVÁŘ.

Byla jedna rajská paní,

koruna jí zdobí vlas,

na té časem usadil se

mnohý rmut a rez a kaz.

A byl jeden statný kovář,

který paní miloval,

korunu na kovadlině

čistil, kul a piloval.

Perlíkem svým do ni bušil,

jiskry, trusky lítaly –

a mnohého zasáhly z těch,

co se na něj dívali.

Odvedli kováře k soudu,

usoudili tvrdý trest,

za to, že korunu čistě

bušil do ni o stošest.

Urazil s ní mnohou zdobu,

zkřivil křížek odvěký –

hodili jej ve plam výhně –

popel jeho do řeky.

Doma na něj vzpomínali,

se slzami četli list,

kterým se všemi se loučil,

svojí pravdou jsa si jist.

Se slzami čtli to psaní

a vztek jimi lomcoval:

Vždyť on přec tu rajskou paní

i korunu miloval!

Od té doby hněvají se,

v srdci mají k němu dík

a on v jejich srdcích září

jako rek a mučedník.