KOVÁŘ A SMRT (I.)

Byl kovář Ivan statný chlap,

zem zatřásla se, kde jen šláp.

Nad výhně svojí plamenem

stál s kyklopickým ramenem.

Od rána bušil k večeru,

zpěv na rtu, v srdci důvěru,

a jak roj jisker, měch kdy skříp’,

kováři sršel od úst vtip

a v ohně nach když rukou mách’,

měl každý ze vsi před ním strach.

K nikomu neměl ohledů;

tich dlouho v hádky sousedů,

když posled zahřměl v hospodě,

vše smířilo se ve shodě

a mlčky každý domů šel,

nechť třeba v srdci hněvem vřel.

A když on řekl: „Tak to jest!“

tu bylo, jakby zvednul pěst,

a pěst když zved’, tu bylo hned,

jak rána slovu šla by v sled.

Tak v míru let žil padesát,

chud, poctiv, na světě byl rád

a bál se pouze – umírat.